Rebe

Možná víte, že Česká televize pro děti po ránu vysílá Kouzelnou školku. Pokud ale za bratra nemáte televizního mola jako já (chichi), tak jste ji nejspíš ještě neviděli. V jejím moderování se střídají asi čtyři lidi. Michal Nasvadba je skvělý, už jako malá jsem milovala jeho otce a on je stejně skvělý, Dádu snad ani nebudu komentovat, pak neuvěřitelně nevkusná Magda, a babička. A právě její "moudra" mě dostala tak, že to sem musím plivnout.

Původně se tenhle příspěvek měl jmenovat Výchova dívek v Čechách. Když totiž babička skřítkovi, který je obyvatelem Kouzelné školky, vysvětlila hru na foukanou a řekla, že to bude asi bavit hlavně kluky, skřítek prohlásil - A holčičky nám mezitím můžou uvařit něco dobrého k snědku. A babička hned Cože Aničko, že ráda vaříš? a už se vařilo. Takže takhle to je, kluci ať si hrajou a holky vaří. Asi jsem fakt feministka...

Další perla přišla dneska. Pozvali si na návštěvu podzimní Plískanici, která byla smutná, že jí nikdo nemá rád. No jo, je to hezké, že ji chtěli potěšit. Ale říkat jí, jak je to skvělé, když prší a sněží a je mlha a fouká vítr, protože děti aspoň můžou zůstat doma a číst si, mi přišlo dost praštěný.

Začíná mi připadat, že vysílání pro děti by mělo podléhat cenzuře. I když je to asi pořád lepší než teleblbí Teletubbies.

Tenhle film je tak slavný, že snad ani nemusím psát, že jde o slavný Felliniho Sladký život. Církev ho hned po uvedení zakázala. Snad právě statut filmu nepřístupného všem způsobil, že je to kasovně nejúspěšnější Felliniho film. Ale třeba za to může i to, že dostal Zlatou palmu v Cannes a Oscara. Byla jsem na něm už v neděli, ale doteď jsem nedokázala pořádně zformulovat, co si o tom filmu vlastně myslím. Ale dost na mě zapůsobil, takže to stejně zkusím sepsat.

Tenhle film jsem opravdu chtěla vidět. Hlavně kvůli slavné "koupací" scéně ve fontáně Di Trevi. A pochopitelně kvůli kouzelnému Marcellovi. No, scéna ve fontáně mě zklamala, vůbec nebyla tak smyslná a romantická, jak jsem si ji představovala. Vlastně jsem jen fascinovaně hleděla na gigantické "talenty" Anity Ekberg. A namyšlený proutník Rubini mi ke konci už taky pěkně pil krev. Ale stejně na mě ten film ohromně zapůsobil.

Film je složen z epizod, které spojuje Marcello jako bulvární novinář, který je jejich hrdinou. Proto třeba Anita Ekberg, známá jako hvězda tohohle filmu, je na plátně jen asi půl hodiny. Marcello s ní prožije jednu noc na začátku filmu. Tehdy je ještě mladý, vášnivý, zvědavý a ambiciozní. Pak jeho kariéra postupuje, on jde z postele do postele, stýká se s římskou aristokracií, intelektuálními a pseudointelektuálními kruhy, vysedává v kavárnách a kabaretech, zná se s prostitutkami a píše o skandálech slavných. A při tom všem se hrozně nudí. A jak tak stoupá po společenském žebříčku, zapomíná na své ideály i na to, že se chtěl stát spisovatelem. Nakonec mu zůstává jen žárlivá manželka a pochybná kariéra reklamního agenta. A nuda. A celé je to obrovsky vzrušující.

Jako bonus jsem si ještě procvičila italštinu. Abych ovšem nebudila nepsrávný dojem - za takřka tři hodiny jsem rozumněla asi tak deseti větám. Ale i to mi docela zvedlo sebevědomí - po pěti lekcích italštiny docela dobrý, ne? A ještě jsem objevila jednu chybu v titulcích. I když to byla jen taková blbost, že promiň přeložili jako promiňte.

V noci z 10. na 11. července 2003 ukradli rozjaření mladíci z výstavy k 50 letům České televize konané během MFF v Karlových Varech loutku Mufa. Tedy, ukradli... Jak Muf později přiznal, šel s nimi dobrovolně. Slíbili mu totiž večírky a mejdany, ženský a alkohol. Nic z toho nedodrželi a Mufa strčili do igelitky, ale o to nejde. Podstatné je, že "šťastně nelezený" Muf se musí zase vrátit do skladu vedle čertíka Bertíka. Chápete to, vedle Bertíka!

Kdo zná Mufa, ví, jaké trauma to pro něj musí být. "...a že staré kamarády nehodíme do smetí" masírovalo nás každý víkend Studio Kamarád. A co udělala ČT s našimi starými kamarády? Hanba! Fuj! A proto vyzývám - Vyjděme do ulic! Skončeme nemorální chování molochu České televize! Požadujme pro Mufa důstojné živobytí!
Muf je stále král.

Má oblíbená Arsinoe položila zvláštní otázku: Co byste dělali, kdybyste věděli, že vám zbývá půl roku života? Nechci na ni odpovídat, protože teď jsem v životní fázi, kdy bych asi jen brečela, že jsem nepotkala velkou lásku, nemohla mít děti, nestihla se naučit italsky, ...

Spousta lidí psala, že by chtěla na zemi po sobě něco nechat. Životní dílo, otisk, stopu. Tuhle potřebu teda nemám. Jasně, chci mít děti, ale nechci změnit svět, nechci, aby mě obrečely tisíce lidí, nechci pomník s žulovým náhrobkem. Nechci, aby mě někdo držel za ruku, až budu umírat, to musí hodně bolet. Chtěla bych umřít sama, nejlépe ve spánku, a pak být rozprášena. Nechci, aby kytky vadly na mém hrobě. Ať radši potěší někoho živého.

Jeden kamarád z toho vyvodil, že se bojím smrti. A jestli jo, je na tom snad něco divného?

Už mě opravdu štve, jak Spořitelna na všech reklamách tvrdí, že studenti za svůj účet nemusí platit žádné poplatky. Tenhle měsíc mi strhli 20,- za účetní položky, 6.40,- za poštovné, a 56.25,- za platbu ze zahraničí. Dohromady přes 80 korun. Vím, že normální sporožiro je ještě dražší, ale ani tohle mi nepřipadá zrovna zadarmo.

Může mi třeba někdo vysvětlit, co to je platba za účetní položku?! Když mi někdo pošle peníze, tak si nestrhnou poplatek jen od něj za poslání, ale i ode mně, že jsem dostala peníze. Tak to fakt nechápu...

Nechci, aby to vypadalo, že mi všechno v Německu připadá lepší než tady, ale tam jsem za celý semestr v bance nezaplatila ani cent. Poplatek za účetní položku ani za přijaté peníze tam neexistuje a výpisy neposílají. Kdo ho chce, ten si ho vytiskne vedle bankomatu. Jenom u nás člověk platí za to, že chce svoje peníze. Tak trochu Kocourkov, že?

Cizí jazyky mi moc nejdou, ale baví mě sledovat rozdíly ve vyjádření v různých jazycích. Už jsem psala o tom, jak se v jiných jazycích řekne ááá. Tentokrát mě zaujalo vykání. No, řekněme spíš oslovení osoby, které si vážíme. Vykání je to totiž v češtině. Angličtina na něco takového kašle, němčina oniká. Nejoriginálnější je ale italština - tam se onaká. "Mohu se jí na něco zeptat? Odkud ona je?" Asi není divu, že mám zatím s vykáním v italštině trochu problémy.

Ve filmu, na který jsem se včera koukala, se pohled hrdiny pri čůrání stočil, jak to říct, do mušle, kde právě vykonával malou potřebu jiný muž. Byl za to z místnosti dost hrubě vyhozen a mě napadlo - je to opravdu tak výjimečné, když se někdo podívá? Chci říct, stojíte tam těsně vedle sebe, pohledu nic nebrání, ...

Nemám moc s čím srovnávat, holky jsou při čůrání většinou odděleny zdí. Ale třeba při převlíkání jsem nikdy neviděla nikoho klopit oči jen na svoje prsa. A tak si říkám, proč chlapi při čůrání klopí zraky jen do své mušle? Že by se báli srovnání?

Naše domácnost má nového člena. Zatím jsme se do něj zamilovali jen bratr a já, ale je jen otázkou času, kdy mu proniknou i ostatní - máme Playstation! Teda bratr má Ale už nemusíme řešit, že večer v televizi nic nedávají.

Zásadní věc, čím se Playstation 2 odlišuje od počítačových her, je v tom, že se nehádáme, kdo bude hrát. On je totiž požitek se na to i koukat. A to zatím hrajeme jen demoverze her, které byly součástí balení.

Poslední dobou je pro mě sledování reklam infarktovou záležitostí. Asi se ze mně stává cholerik, protože se rozčiluju a nadávám jako dlaždič.

"Ty nejsi v Paříži? Londýně? Římě?" "A nejsem?" - A jsi snad. lhářko ulhaná?!
"Může na tebe být taky maminka hrdá?" - A jak víš, že je na tebe maminka hrdá? Protože si zvládneš neupatlat triko, co ti vyprala?!
"Proč je tak měkké?" - Protože jsi blbá jak dvě tága!
"To já bych si tu desetikorunu dal do trezoru, když umí vydělat tolik peněz." - Houby do trezoru! Každý den bys ji musel poslat Pojišťovně!

Ještě štěstí, že jsou reklamy, které mi zlepší náladu. Třeba "Vypadáš nějak bledě." "To bude tou stravou. Maminka mi dává nějaký krém, ale není to ono."
Ale mrzí mě, že už nejde moje oblíbená reklama na Mazdu. Dzum dzum dzum.

Často se říká, že důvodem, proč u nás stále klesá porodnost, je ekonomická situce. Lidi si zkrátka děti nemohou dovolit. Ne že by se mi nezdálo, že by se v systému mělo leccos změnit, ale poté, co jsem viděla Cestománii o Bhútánu, pochybuju, že by finance byly jádrem pudla.

Bhútán je buddhistická země v Asii, která bohatstvím rozhodně neoplývá. Lidé se živí převážně zemědělstvím, jehož přebytky prodávají. Osvícený panovník jim povolil televizi a internet. Lidi sice na počítač ani televizi nemají, maximálně se na ni chodí dívat do místního obchůdku, ale jsou spokojení. Krále chválí a na otázku, jestli jsou šťastní, odpovídají - jo, jo, jsme šťastní. A mají nejvyšší porodnost na světě, roční přírustek obyvatelstva přesahuje 3 procenta.

Asi bychom s tou naší blbou náladou měli něco dělat. Co nám pořád brání, abychom byli šťastní?