Rebe

Kdy jste se naposledy dívali na věci s nadhledem? A kdy jste se naposledy podívali na své město z nadhledu?

Já dneska. Svítilo sluníčko, foukal vítr, bylo vidět na kilometry daleko a já stála na věži Staroměstké radnice a koukala na Prahu z ptačí perspektivy.
V tu chvíli mi došlo, že je mi úplně jedno, když někdo Prahu pomlouvá. Neví, co mluví. Mně ta nádhera skoro vehnala slzy do očí.

Nevím, jak může někdo tvrdit, že Sex ve městě je hloupý seriál. Mně připadá ohromně poučný. Tuhle jsem se třeba dozvěděla, že existuje povolání "model na robertky". Přijde mi sice podivné, že se tím někdo živí, protože podle mě stačí jeden odlitek, ale dobře.
Jen se od té doby nemůžu zbavit otázky, jestli takové ty legrační tenoulilinké robertky, co vypadají jako dietní párečky, mají taky přírodní předobraz...

říká chlapeček, který si po kakání neutírá zadeček a rovnou natahuje kalhoty, v televizní reklamě. Jeho maminka však zná řešení - smradítko na toaletu, na kterém se zmáčkne ťuflík a ono to krásně zavoní. Možná tak v televizní reklamě...

Matka reklamě podlehla a vonítko pořídila. Poprvé jsem se s tím setkala, když jsem šla na záchod chvilku po prvním vyzkoušení. Bohužel jsem se poprvé nadechla až ve chvíli, kdy už nešlo utéct dost rychle... Cesty dýchací se mi zahltily aerosolem, který v jediné vteřině podráždil celou trubici a vyvolal záchvat dávivého kašle. Od té doby si dávám pozor, abych nešla na záchod poté, co někdo použil vonítko.
Jasně, ono to po nějaké době vyčichne. Ale to přírodní zápach taky, že.

Asi tak po měsíci mě přestalo bavit čekat, jestli seznam náhodou neodstraní problémy, které mají jeho uživatelé při přístupu ke svým mailovým schránkám, a otrávilo mě dostávat jeden mail celý týden znovu a znovu. A tak jsem se rozhodla dezertovat a založit si domeček jinde.
Čekalo mě však skandální odhalení. Uživatelské jméno Rebe si už kdosi zaregistroval, čímž mi znemožnil užívat adresu s mým jménem. Připadá mi to skandální. To je, jako kdyby si někdo nechal posílat dopisy na adresu našeho domu a já si musela poštu vyzvedávat ve Strašnicích. Hanba!

Při brouzdání světem internetu jsem pak ještě zjistila, že firma nesoucí mé jméno vyrábí košile a že když si Italové do vyhledávače zadají rebe, jako první se jim objevím já. Dokonce si můžou přečíst, že je to blog o tom, jak to vidím já. Česky, pochopitelně.

Už několikrát jsem slyšela soutěžící v soutěži Česko hledá superstar žehrat, že porota je děsně přísná. Po včerejšku se musím opět ptát - PŘÍSNÁ?? Dám příklad - jak "skvělé" byly taneční pohyby řidiče zpívajícího píseň Petra Muka, mohl vidět každý, kdo se ještě před koncem písničky stihl přestat smát a vylézt zpod pohovky. I některé to "trochu to neladilo" bych asi nazvala jinak.

Nechci soutěžící kritizovat ani se jim vysmívat. Klobouk dolů, fakt je, že já bych to tak nezazpívala. Ale fakt taky je, že já se nepřihlásila do Superstar. Takže přestože si připadají jako hvězdy, když zpívají falešně a porota jim to řekne, není to kruté. Kruté je to, co si o nich před televizí říkají diváci. Tak by jen měli být rádi, že musí poslouchat akorát porotu.

Hláškou večera ovšem bylo - Ty prý umíš strašně moc cizích jazyků. Kolikrát jsi člověkem? TŘIKRÁT!
Uhh.

Před dvěma týdny jsem se zmínila, že mi začíná pedagogická praxe. V pátek jsem ji slavně zakončila, takže je čas, abych to trochu zbilancovala.
Bylo to fajn. Učení je ohromně zajímavá a tvořivá práce. Člověk se může sebelíp připravit, ale stejně musí improvizovat a rychle reagovat, protože děti zvládnout hodinu během několika minut totálně vykolejit. Stačí jedna otázka a učitel připravený na větné členy musí najednou vysvětlovat psaní předpon s a z.
Legrační taky je, že nikdy nevíte, co čekat. Divocí a drzí deváťáci, ze kterých jsem po náslechu měla osypky, byli při další hodině třída snů - aktivní a pracovití. A na další hodinu přišli rozjetí po školním výletě a celou hodinu otravovali. A sedmáci pak učivo, které jsem chtěla probírat celou hodinu, pochopili během deseti minut.

Fakt je, že si ale nedovedu představit, že bych se tak mohla živit. Bavilo mě to, to jo. Ale po dvou nebo třech hodinách jsem byla úplně mrtvá a zralá do postele, představa, že bych měla učit další tři hodiny, mě ani trochu nelákala...

A pokud jde o děti, nezdálo se mi, že by byli nějak horší než jsme bývali my. Jasně, tyhle děti už nebudou celou hodinu rozebírat suché věty z učebnice a nenechají si nadávat od zakomplexované pánčelky. Ale stačilo se k nim chovat slušně, zahodit učebnici a nechat je opravovat a rozebírat novinový článek, a na konci hodiny ani neslyšeli zvonění.

Děti se změnily. To je jasné, změnila se doba, změnili se všichni. Problém je, že se nezměnila spousta učitelek. Jistě, škola nemůže suplovat rodinnou výchovu. Ale může se k dětem chovat slušně. Možná pak některé problémy zmizí...

Dovolím si slova klasika lehce obměnit a volám: Království za lék proti aftám!
Je to moje tradiční podzimní a jarní trápení - pusa plná aft, takže jsem jak z reklamy na lepidlo na zubní protézy - nemůžu jíst, nemůžu se smát, navíc teda nemůžu ani pořádně mluvit, ani si čistit zuby, někdy nemůžu ani spát, protože na zádech to neumím a když si opřu tvář o polštář, afta se opře o zuby... Kdo to zná, chápe. Pokud zná o někdo lék, budu mu do smrti vděčná.

Já už vyzkoušela snad všechno - mastičky, vodičky, desinfekce, výplachy, vitamín B a spoustu jiných vitamínů, bylinkové obklady. Jednou mi zubařka aftu potřela nějakou sloučeninou, která ji prý do tří hodin vyžere. Nevyžrala a aftu jsem měla ještě týden. Jednou jsem se ve chvíli nejvyššího zoufalství pokusila aftu obrousit zubním kartáčkem. Třikrát jsem málem omdlela, než jsem to vzdala. Efekt byl jen ten, že se mi udělaly další tři.

Pomoooc!!

Původně jsem požadovala, aby všechny fotky byly před zveřejněním vyretušovány - znáte to, prsa Angeliny Jolie, nos Karoliny Kurkové a zuby Nicole Kidman. Jenže bratr se rozhodl pro zkušební provoz s následnými úpravami. Tak jsem rezignovala. Jak ho totiž znám, v době, kdy se k úpravě fotek dostane, budu už nostalgicky vzpomínat, jaká jsem bývala krásná a hubená.

No nic, jestli chcete, juksněte se na to. Zatím tam jsou fotky z dovolené v Rakousku a Martínkových krtin. Martínek je náš mrňavej synovec, kterému jsme minulý týden dělali sudičky. Krtiny jsem to nazvala já - vlastně to nebyly křtiny, ale tak trochu byly. A navíc miluju krtečka, takže krtiny

PS: V popisce k jedné z krtinových fotek jsme si o 910 míst fandili. Jsme rodina s 9479. nejčastějším příjmením v této republice. Ale protože ve statistice ještě Martínek určitě není, třeba jsme o pár míst poposkočili...

Tak já vám teď něco řeknu. Ale je to děsněj tajem, tak to nesmíte nikomu prozradit, protože von by mě pak měl hrsti. A to by byla taková nepříjemná věc, jak říká pan ředitel.
Miluju Báru Hrzánovou. Mám ji ráda už dlouho, ale od včerejška je to můj úplně největší hrdina. I větší než Vinnetou, rudý bratr, i větší než Dalibor, a toho mám teda ale fakt moc ráda, i větší než Budžes, protože to nebyl ani indián, ani partyzán, dokonce ani blbej komunista to nebyl, protože von vůbec nebyl, jak jsem zjistila v čítance pro čtvrtý ročník. Bára Hrzánová je prostě úplně nejlepčejší.

Každý, kdo včera pohrdl zábavou komerčních stanic a přepnul na Budžese, ji už určitě taky miluje, ale ne tak jako já, protože pro mě je teď úplně největší hrdina. Protože ona měla spoustu nepříjemností, ale vytrvala a všechny je překonala. Jako já, protože jsem malá, ošklivá a tlustá. Takže do sebe můžu cpát jenom sníh - ten můžu, protože ten není ani trochu sladkej. Ale jsou lidi, kteří si o ní myslí, že ona je ošklivá. Já se domnívám, že oni musí mít moc hloupé rodiče, samé horníky, dělníky nebo komunisty. Ale úplně nejhloupější by bylo, kdyby za tuhle roli Barča tu Thálii nedostala. Nikdo si ji nezaslouží víc!!
Kdo jste Hrdého Budžese neviděli, máte co dohánět!

V pátek jsem naběhla do Univerzitního sportovního centra, abych se stala součástí výzkumu k diplomové práci tělocvikářky Míši. Úplně nevím, o co vlastně jde, každopádně pro nás to znamenalo hodinu orientálního tance, kterému po první lekci říkám sádlemvrť. Slečna Míša tvrdila, že některé figury se lépe dělají plnějším dívkám, tak se těším, že konečně budu za hvězdu.

Řeknu vám, že je to fakt legrace. Zatím jsme dělali izolované pohyby pánví - to znamená kolečka či osmičky a pak takové ty neslušné pohyby, kdy se podsadí pánev a zadek se tlačí dopředu... Pak izolované pohyby hrudníku, což znamená jakoby se omotávat kolem sloupu, pak izolované pohyby hlavou (pamatujete na bimbam ve školce, ruce tvoří zvoničku) a na závěr ladné pohyby rukama. Vzhledem k tomu, že většina z nás se přitom tvářila jako při tlačení na záchodě, odhaduju, že kombinování izolovaných pohybů do ladného celku bude ohromná bžunda.
Tak jen doufám, že si mě slečna Míša vybere