Rebe

"Vždyť je to šaškárna! Divadýlko pro plačící maminky a babičky a pyšné tatínky, aby se mohli poplácat po ramenou, jakou mají skvělou céru!" rozčilovala jsem se zejména ve chvílích, kdy jsem se snažila sepsat Řeč. Na studijním jsem dostala vzor, ale "upřímný dík učitelům, kteří pro nás představovali vzor odbornosti a lidskosti" nebo "jsme hrdi na to, že můžeme nosit jméno absolventů pedagogické fakulty Univerzity Karlovy" mi moc inspirující nepřišly. Ve skutečnosti se mi to nezdálo jako zas až tak špatný nápad, koupit si krásný šaty, nechat se učesat a na šíji si pověsit ten nádherný starožitný náhrdelník od našich.

Skepse mě definitivně přešla, když se otevřely gotické dveře, my za zvuků varhan vkráčeli do staroslavné auly Karolina a oči všech přítomných se obrátily k nám. Do očí mi bleskaly foťáky a já mezi davy cizích tváří rozeznávala známé úsměvy přátel. Ale zas tak snadné to nebylo. V zákulisí nám jakýsi mladík ležérně vysvětlil, kdy kam jít a co dělat. I když instrukce "a asi v půlce promoční sponze půjdete k pedelovi a složíte slib na žezlo" mě trochu rozhodila - v půlce, jo, a jak to asi poznám? Ale naštěstí jsem stála až jako druhá, takže jsem se mohla jenom opičit. Ale kolegialita mi nedala, ono totiž co se v zákulisí zdá jasné, na tom koberci pod sochou Karla IV. tak jasné není - a od toho žezla jít prostředkem, nebo po kraji? A kam se na to žezlo šahá - nahoru, nebo na držátko? A kdy přesně máme udělat ten krok stranou, aby nám mohli gratulovat? Žádná sranda...

Ale zvládli jsme to - nejen neusnout při projevu paní proděkanky, ale i spondeo ac policeor na berli, převzetí diplomu i poklepání rukou od promotora. A pak přišla chvíle CH. Respektive, trapné ticho, protože jsem čekala, až promotor řekne, že následuje projev absolventky. A on nic, jen se lehce zmateně rozhlížel, tak jsem dala rouru sousedce a vydala se k pultíku. Řeknu vám, je to vejška. Maminka se mě před promocí snažila uklidnit, že uvidím jen první řady. Lež jak věž!! Viděla jsem úplně každého až do poslední řady k stání! Ale rozdýchala jsem to. Naši slíbili, že se ve vhodných chvílích budou smát a nakonec tleskat a klidně i dupat, když budou v celé aule jediní. Nádech, úsměv a "Vaše magnificence, pane prorektore"... nejistá úklona... jo!, koukám na toho správnýho! Zakoktala jsem se až u promotora, kývu se jako medvěd a červená jsem až po zapínání podprsenky, ale nevzdávám se a děkuji a děkuji. Pak otáčím papír a snažím se uvolněně pokračovat. Blíží se první vtip a já zase začínám koktat. No ne... smích! Dostávám se do rytmu a pouští mě křeč v ruce. Pak už jen ty závěrečné kecy o dobrém základu do života a žádám o potlesk pro absolventy za to, co dokázali. Chvíle napětí - tleskají! A nejen naši, ale všichni, a kolegové se smějí. A já žiju...

Pak přišla ta lepší část, gratulace, polibky a kytky. Nakonec jich bylo tolik, že jsem je málem neunesla, což bylo přesně to, na co jsem se těšila nejvíc. Největší je od strejdy, pusu od ucha k uchu, že ji má větší než naši, cituje paní proděkanku - nezůstávej stát před dveřmi školy, dovnitř musíš, za žáky, vést je, aby nebloudili... Taky si stěžuje, že se promuje ve všední dny. No nevím, i při účasti slabé třetiny rodiny jsme zase byli za Hujerovy - moje rodina obsadila skoro celé dvě řady na tribuně a halasila, že ta jejich Zúzanka je nejenom chytrá, ale i krásná...

Poslední zkouškou odvahy bylo focení - tu ručičku níž, říkal fotograf a snažil se mi vyrvat ruku z ramenního kloubu. Hlavičku na stranu, nožičku dopředu, snažím se zkroutit podle jeho pokynů a neupustit přitom ani kytku ani sebe. Maximální soustředění a ...úsměv prosím. Co?! Ale jo, dala jsem to, i přes křeče ve tvářích jsem se statečně usmívala do všech objektivů v okolí a nastavovala kytky, aby je bylo pěkně vidět.

A pak už jen hostina - po všech těch symbolických aktech konečně něco reálného. Víte, přes všechny ty skeptické kecy, které jsem vypouštěla posledních pár týdnů (zejména pak v pondělí o půlnoci, kdy jsem se snažila dopsat projev)... bylo to krásný. A i když je to asi povrchní, ten titul magistr na diplomu mě hřeje u srdce. Na tenhle den budu ráda vzpomínat. Máte-li chuť podělit se o své promoční zážitky - v komentářích je místa habakuk!

Na některý věci jsem zkrátka krátká. A zimě je úplně jedno, že jsem ji prohlásila za skončenou a chystala se vymáchat si na Střeláku kotníky ve Vltavě. A tak se dneska ráno ukázalo, že hrablo opřené o poštovní schránku není dobrý nápad. Zejména když se dvaceticentimetrová závěj opírá už o dveře.

Ať si Nohavica klidně provokuje „a v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea štyři.“ Já kalamitu neměla, chodník uhrabal soused, co na rozdíl ode mě vylezl z pelechu už ráno, nikam jsem nemusela, celý den jsem si hrála s vodovkama a rozplývala se nad sněhovou nádherou, poeticky dosedající na vřesovec v truhlíku za oknem.

Ani depku z toho mít nebudu, žádný strach. Já se z návratu zimy nezhroutím. Jak jsem řekla, já už mám jaro, bez ohledu na počasí. A pár cenťáků sněhu mě teda jaro nesebere. Ani dvacet...

Momentálně je pro mě kalamitní spíš blížící se promoční projev

Ale ne, to nejsou moje slova. Já jaro miluju, ostatně, užívám si ho už od začátku března, bez ohledu na počasí. Dokonce už jsem stihla i pár rituálů. A to je právě ono.

Čistě teoreticky má každé roční období svoje kouzlo i spoustu negativních věcí. Čistě teoreticky je jasný, že má každé z nich svoje fanoušky i že se spousta lidí těší, až konečně skončí. Čistě teoreticky.

Jenže když někdo nadává na nesnesitelný léto, horko, sucha a prach, na protivný podzim, plískanice, ranní mlhy a hnilobu, na nekonečnou zimu, studený vítr a dlouhé večery, nikdo se nediví. Ale když Mládek spustí „ptáci řvou, šeříky smrdí, pro samý kuřata není kam plivnout, v teple mi nakyslo strdí“, celé divadlo řičí smíchy.

Netuším, čím to je. Jestli za tím stojí rozbouřené hormony nebo ten jarní kýč s pampeliškami, kvetoucími kočičkami a spoustou mláďátek. Každopádně, jaro je prostě jiné. A už je zase tady! Pitomý jaro…

Znáte ten starý vtip o tom proč ženy mají takové problémy s parkováním? Inu, když jim muži stále tvrdí, že délka odpovídající jejich malíčku je 25 centimetrů… Moje kadeřnice Marcelka to má přesně naopak – když si objednám zkrácení vlasů o pět až sedm centimetrů, ufikne jich pětadvacet.

Ale nestěžuju si. Hlavu mám lehkou jako peříčko a podle kamarádek mi to sluší. Problém je ovšem s kamarády. Podle nich mi Marcela s vlasy odstřihla i pět let věku a sedmdesát procent sexappealu. Je to ale fakt smůla, už na mě chlapi nepoletí kvůli vlasům do půli zad. Respektive, JENOM kvůli vlasům do půli zad. Smůla?

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že lidské srdce vypadá jako to srdíčko ze zrníček a sezamových semínek, které jsme na barevné stužce věsili andulákovi Pepíkovi na bidýlko do klece. Myslela jsem, že když je člověku smutno a nebo má srdce nemocné, odpadávají z něj jednotlivá zrnka, jako když je Pepík vyzobával. A když člověku někdo zlomí srdce a nebo má infarkt, rozpadne se úplně a na bidýlku zůstane jen ta látková stužka.

V noci se mi zdálo o muži, do kterého jsem se už docela dávno zakoukala. Dost dávno na to, abych na něj zapomněla, ale podvědomí je mrcha. Ráno jsem se probudila s pocitem, že mám postel plnou zrníček. V tom snu jsme se poprvé políbili. A potom poprvé pohádali. A asi neposledy, řekli jsme si, že už se nikdy nechceme vidět.

Vím, že to byl jen sen. Vyklepala jsem peřiny, vyvětrala a usmála se do sluníčka. Ale stále mám pocit, že za sebou trousím sezamová semínka.

Kdo řekl, že rána jsou moudřejší než večer? Ale jděte...