Rebe

Prý je to obrovská čest. Aspoň to tvrdil Štefan, když se mě snažil ochránit před nervovým zhroucením. No nevím, mně to tak tedy nepřipadá…

Už párkrát jsem si říkala, že jsem po matce zdědila to nejhorší – velikánský nos, úporné bolesti při menstruaci a nesnesitelnou povahu. A teď i tohle – projev na promoci. Může být něco trapnějšího?! No jo, jasně, je to obrovská čest…

No nic, tak vás tímto zvu na svou promoci – celá sláva se odehraje v úterý 21. března v poledne v aule Karolina. Nebojte, mě poznáte – budu ta, co se bude potit u pultíku a přednášet ten totálně trapný projev. Ale budu na sobě mít krásný šaty.

Už jsem na pár promocích byla. A vždycky jsem přemýšlela, jak ten chudák student k povinnosti přednést řeč přišel. Že by referentky losovaly? Nebo woodoo? Mhm, je to mnohem prozaičtější – stačí přijít na studijní zrovna když referentka řeší, koho tím projevem zaúkolovat, a nestihnout dost rychle utéct, když se zamyslí a řekne A co řeč?

Tak přijďte – podporu budu potřebovat. A je to jedinečná příležitost pobavit se na můj účet. Ale nezapomeňte cestou do Karolina vyplenit některé květinářství – na promoci by prý měl člověk dostat nejvíc kytek v životě. Tak ať to za ten trapas stojí!

Vlastně na tom něco bude – Valentýn je tak trochu diskriminační svátek. Vánoce jsou pro křesťany, Chanuka pro židy. Je den matek i den otců. Den studentů i svátek práce. Ale kdy je den nezamilovaných?! No jasně, žádný není. Jako by se předpokládalo, že každý je zamilovaný. Pcháá!

Jasně, každý má někoho rád. Můžu slavit s rodiči, sourozenci, s kamarády a tak. Něco na tom je, když jsem se dneska loučila s dědečkem, řekli jsme si, že se máme rádi, a já si v tu chvíli uvědomila, že ho opravdu mám ráda strašně moc. JENŽE, zamilovaná do něj teda nejsem.

Taky můžu slavit sama, protože trocha sebelásky v dnešním světě nezaškodí. Proč ne, koupila jsem si kupu knížek a krásné šaty na promoci, napustila si vanu plnou voňavých bublinek a večer si třeba otevřu lahvinku vína. Ale medvídka s růžovým polštářkem a nápisem I love you sama sobě nekoupím a říkat mám tě ráda svému odrazu v zrcadle mi přijde ujetý.

Co s tím? Nejspíš nic. Zkrátka, nemůžu mít všechno. Loni jsem měla Valentýna se vším všudy, tak letos zkousnu, že jsem tak trochu diskriminovaná, a budu se těšit na příští rok. A i když se budem tvářit, že Valentýna neslavíme, protože je to hloupý americký vynález k navýšení zisků obchodníků … ty šaty jsou nádherný. A z bublinek mi voní kůže ještě teď.

Krásného Valentýna všem

To je Bratislava. Křivolaké uličky, malé obchůdky, čokoládovna u Michalské věže a galerie, které si za čtyřicet korun můžete prolézt od suterénu po půdu. A že je na co koukat! Kvůli výstavě Klenoty českého a slovenského moderního malířství jsem tam jela, a stálo to za to. Ostatně, Marie Uherská taky.

Taky jsem tam měla sbalit muže svých snů. Aspoň podle horoskopu. Brada Pitta ani Danečka jsem nepotkala, ale ani toho nelituju. Mámě totiž horoskop sliboval erotické zážitky a táta byl na služebce v Polsku.

Nesnáším happy endy. Zpravidla se z nich osypu a žaludek mě ještě den bolí jako po pečené kachně od mojí babičky. Ale v poslední době mi nějak začínají scházet…

Filmový happy endy jsou trapný. Zpravidla totiž spočívají v tom, že ti dva se po hodině a půl nedorozumění či nejrůznějších protivenství konečně potkají a po dlouhém pohledu z oka do oka se dlouze políbí a ruku v ruce odcházejí do západu slunce, případně si celí v bílém řeknou Ano. Jenže to podle mě vůbec hepáč není. Šťastný konec je společná smrt ve spánku po společném životě plném porozumění a lásky, výchovy kopy dětí, cestování, pracovních úspěchů a spousty dobrého sexu. Prvním vášnivým polibkem problémy nekončí, ale začínají.

Jenže to jsou filmový happy endy. Ve skutečném životě je vážně potřebné aspoň občas vidět, že to někomu vyšlo. Okolo mě se teď ale všichni hádají, rozcházejí nebo rozvádějí. Minulý týden v nějakém seriálu hrdina řekl, že si s vysněnou dívkou něco začne, pokud do hodiny potká někoho šťastně zamilovaného. Když se tak rozhlédnu okolo sebe, nejspíš bych musela vstoupit do kláštera.

Copak velká láska musí být vždycky tragická?

Žaludek jsem měla nervozitou stažený a z trémy jsem nedokázala sníst víc než půlku housky. Šlo mi o hodně. Dopadlo to dobře. Vlastně, velmi dobře. Už zbývá jen promoce, bude ze mě magistra a červeným diplomem si budu lochtat ego asi každý večer před spaním (ve dnech krize asi i víckrát denně). Už jsem v klidu. Já i můj žaludek. Napětí okolo něj se uvolnilo, žaludek se vrátil do původních rozměrů a hlasitě mě upozornil, že je v něm pusto prázdno. Mám hlad, že bych snědla i svoji mámu. Ale mám to!!!

Nezbývá, než poděkovat. Děkuju. Díky moc, vám všem, kteří jste mi projevili podporu – tady, mailem, smskou nebo jste zavolali, když mi nervy tekly nejvíc. Moc mi to pomohlo, tak ještě jednou díky. Můžete si bouchnout šampus na moje zdraví. A na vaše. Až budete potřebovat držet palce vy, stačí napsat.