Rebe

Kolikrát já už se jen zlobila, že v televizi nic pořádného nedávají... No tak, je sobota, v úterý dělám státnici, takže mám všehovšudy tři dny. Pustila jsem se do opakování, chci si ještě zopakovat pokud možno všech 85 otázek. Namám čas se ani pořádně najíst, natožpak vyspat nebo, nedejbože, koukat na televizi. A tak, právě dneska, dávají Prázdniny v Římě. Jenže škola má přednost, a tak, i když trpím jako zvíře... ...no dobře, sakra, přiznávám! Koukala jsem se na první půlku. Viděla jsem, jak Audrey přijde do bytu Gregory Pecka a pronese, že to je patrně výtah, jak líže zmrzlinu na Španělských schodech a od prodavače kytek dostane karafiát, viděla jsem slavnou scénu u Bocca della verita, viděla jsem, jak na skútru projíždějí římskými ulicemi. Tak jsem si aspoň určovala památky a zkoušela je stylově a časově zařadit. Přece se dá koukat na televizi a přitom se učit...

A když jsem se pak chtěla jít zase učit, máma mi řekla, že jsem měkká.
Takže, jestli tu státnici v úterý neudělám, absolutně to není moje vina, ale může za to moje máma a televize Prima. A Audrey Hepburn. A Gregory Peck. A vy, že jste mi málo drželi palce. Tak!

nepotopíš?!! Jestli tomu před maturitou někdo věří, prosím. Já o tom týden před státnicí dost pochybuju. A to si připadám jako pořádně dutý sud. Snažím se sama sebe přesvědčit, že i když mám pocit, že nic neumím a že se teď snažím pracně dostat do hlavy to, co by tam za uplynulých pět let mělo být vypáleno rudým písmem, ve skutečnosti to v té hlavě všechno je a já si to jen musím připomenout.

Jenže řekněte, jak si mám něco takového namluvit?!

Mám za sebou něco jako poslední zvonění. Včera jsem udělala poslední dvě zkoušky na peďáku, dneska zaběhnu na studijní nechat si zkontrolovat index a pak už se budu jen šrotit na poslední státnici. Jak prohlásil jeden kolega s obdobným programem na následující dva týdny, v optimálním případě se ještě potkáme v únoru v aule Karolina. Už se to chýlí…

Byl to docela dobrej pocit, mít v indexu zapsanou už i poslední zkoušku. Pak mě z toho trochu rozbolela hlava a žaludek se mi stáhnul takovým tím nepříjemným pocitem životní nejistoty. Ale co, v květinářství na Budějovický jsem si koupila pět irisků a bylo to jako kdybych si duši natřela genzianou. Příjemně to chladilo a bolístka přestala bolet.

Byl pátek. Bylo třináctého. Ráno jsem zaspala a cestou na záchod jsem se přerazila o koš na prádlo. Měla jsem se vrátit do peřin a celý den z nich raději vystrkovat jenom nos. Neudělala jsem to. Dokonce jsem si na večer domluvila rande. A tak se pokazilo, co jen mohlo. Takže v noci jsem místo sexu koukala do šera a přemýšlela, co se sakra stalo, že nám to nevyšlo.

Vlastně se nestalo nic světoborného. Vždycky, když se šťastně zamiluju, zdá se mi to totálně jednoduché, snadné a samozřejmé. Tak co řešit? Jenže, když se nad tím zamyslíte, každý z nás má kolem sebe stovky a tisíce lidí, s nimiž se potkává, mluví s nimi a s nimiž je mu dobře. Lidí, mezi nimiž se jednoho dne vyloupne jeden, který nebude jako ti ostatní. To, že se to stane ve stejnou chvíli i tomu druhému, to, že se právě tihle dva zakoukají do sebe navzájem, to je vlastně šílená haluz.

No, a někdy to stejně nevyjde, i když tu haluz utrhnou oba dva ve stejnou chvíli. Asi o nic nejde, děje se to stále, každou chvíli někomu. I mně už se to párkrát stalo. A taky už jsem mnohokrát zjistila, že když získám něco, po čem jsem toužila a o co jsem fakt stála, nemusí to být takové, jak jsem si představovala. V lásce to platí dvojnásob. A taky to dvojnásob bolí...

Vždycky jsem měla předsudky vůči Richardům. Připadalo mi, že jsou to namyšlení kluci, kteří se tváří jako machové s holkou na každým prstě, ale když přijde na lámání chleba... Můj dědeček má teorii, podle níž jméno ovlivňuje to, jaký člověk bude. Nikdy jsem tomu nevěřila. Ale Richardové mi to neustále potvrzují.

Tak třeba tenhle Richard - mužně se mlátil do hrudi a tvářil se jako pán situace. Stačila jediná ženská, která se nelekla a začala se bránit, aby se Richard obrátil na zběsilý útěk.

No nic - můj favorit zkrátka Richard není. Ale stejně to může být právě on, kdo vyhraje Odhalené a dvanáct milionů. /Jojojo, já vím - melounů, ne milionů - co by dělaly gorily s penězma?!/ Škoda, že se nemůže zúčastnit Moja, teď když se ví, že je holka, fandím jí ještě víc.

Jo, milí Richardové - můj dědeček hrozně nechtěl, aby mi rodiče dali jméno Zuzana, prý nějakou znal a byla to děsná /píp/. Když si naši stáli za svým, začal tvrdit, že to vlastně asi byla Eva a ne Zuzana. Ale kdo ví

Myslím, že vím, jaké to je. Letos bych nejspíš udělala líp, kdybych si pod kůží vytvořila tukové zásoby a uložila se k zimnímu spánku. Stejně se mi pořád chce spát. Nic proti zimě, ale už se těším, až mě jarní tání vyškrábne z pelechu.

Vždycky když nazdobený smrček sklopí větvičky, za spořilovskými okny začnou mizet svítící hvězdičky a ve stánku na Staromáku místo staročeského trdla zase prodávají hotdogy s horčicí, padne na mě taková povánoční chandra. Všechno, co jsem o adventu proklínala, bych najednou chtěla mít napořád. Včera ze stromu na Staromáku sundali světýlka a poslední trhovci rozbourali stánky. V obchodech začaly výprodeje vánočních přání a novoroční předsevzetí už pomali stačila vzít za své.

Uteklo to zase o něco rychleji, nezdá se vám?