Rebe

Vlastně na tom něco bude – Valentýn je tak trochu diskriminační svátek. Vánoce jsou pro křesťany, Chanuka pro židy. Je den matek i den otců. Den studentů i svátek práce. Ale kdy je den nezamilovaných?! No jasně, žádný není. Jako by se předpokládalo, že každý je zamilovaný. Pcháá!

Jasně, každý má někoho rád. Můžu slavit s rodiči, sourozenci, s kamarády a tak. Něco na tom je, když jsem se dneska loučila s dědečkem, řekli jsme si, že se máme rádi, a já si v tu chvíli uvědomila, že ho opravdu mám ráda strašně moc. JENŽE, zamilovaná do něj teda nejsem.

Taky můžu slavit sama, protože trocha sebelásky v dnešním světě nezaškodí. Proč ne, koupila jsem si kupu knížek a krásné šaty na promoci, napustila si vanu plnou voňavých bublinek a večer si třeba otevřu lahvinku vína. Ale medvídka s růžovým polštářkem a nápisem I love you sama sobě nekoupím a říkat mám tě ráda svému odrazu v zrcadle mi přijde ujetý.

Co s tím? Nejspíš nic. Zkrátka, nemůžu mít všechno. Loni jsem měla Valentýna se vším všudy, tak letos zkousnu, že jsem tak trochu diskriminovaná, a budu se těšit na příští rok. A i když se budem tvářit, že Valentýna neslavíme, protože je to hloupý americký vynález k navýšení zisků obchodníků … ty šaty jsou nádherný. A z bublinek mi voní kůže ještě teď.

Krásného Valentýna všem

Nesnáším happy endy. Zpravidla se z nich osypu a žaludek mě ještě den bolí jako po pečené kachně od mojí babičky. Ale v poslední době mi nějak začínají scházet…

Filmový happy endy jsou trapný. Zpravidla totiž spočívají v tom, že ti dva se po hodině a půl nedorozumění či nejrůznějších protivenství konečně potkají a po dlouhém pohledu z oka do oka se dlouze políbí a ruku v ruce odcházejí do západu slunce, případně si celí v bílém řeknou Ano. Jenže to podle mě vůbec hepáč není. Šťastný konec je společná smrt ve spánku po společném životě plném porozumění a lásky, výchovy kopy dětí, cestování, pracovních úspěchů a spousty dobrého sexu. Prvním vášnivým polibkem problémy nekončí, ale začínají.

Jenže to jsou filmový happy endy. Ve skutečném životě je vážně potřebné aspoň občas vidět, že to někomu vyšlo. Okolo mě se teď ale všichni hádají, rozcházejí nebo rozvádějí. Minulý týden v nějakém seriálu hrdina řekl, že si s vysněnou dívkou něco začne, pokud do hodiny potká někoho šťastně zamilovaného. Když se tak rozhlédnu okolo sebe, nejspíš bych musela vstoupit do kláštera.

Copak velká láska musí být vždycky tragická?

Včera jsem do rukavic chytala vločky, dneska jsem zmokla. Když jsem se večer snažila najít alespoň poslední zbytky závějí, které jsem včera pracně hrabala s chodníku, napadlo mě - počasí je jako chlapi. No vážně, ještě včera mi říkal, že mě miluje, dneska mu nestojím ani za odpověď na email. Ale zase, v televizi říkali, že od zítřka bude opět mrznout. Kdo ví?

Kolik už jsem toho jen napsala o mužích a jejich chybách... V rámci objektivity tedy nesmím zapomenout na velké nešvary žen. Momentálně mi jako jeden z největších připadá zobecňování.

Jeden kamarád mi při dlouhých debatách o mužích a ženách často vytýkal, že zobecňuju. Hoši od Bobří řeky si před lety jako svoje heslo přivlastnili mou hlášku o tom, že jsou všichni stejní. A poté, co mi další muž lhal do očí a pak se zachoval jako zbabělec, jsem málem napsala další článek o tom, jací jsou muži lháři a zbabělci.

Nejsou. Já vím, že ne.
Třeba tomu časem doopravdy uvěřím...

Co bolí víc - zlomené srdce, nebo nakopnutý palec? Nebo třeba mýdlo v očích?

Já můžu srovnávat. Můj život se převrátil vzhůru nohama a slovo krize v souvislosti s mým citovým životem je momentálně bohužel velmi slabý výraz. A do toho každou chvíli nakopnu ledničku, skříň nebo aspoň zakopnu na schodech. Dnes ráno jsem si ve sprše stříkla tekuté mýdlo rovnou do oka, pálí to ještě teď.
Ale vlastně je to celkem úleva, trpět bolestí kvůli krvácejícímu - palci.

Nikdo nemá ke psům takový vztah jako nevidomí. Světluška je dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu na podporu těžce zrakově postižených. Díky němu mohou získat pomůcky či dovednosti nezbytné pro plnohodnotný život.

Za 3O vteřin psa nevycvičíte. Ale stihnete přispět na to, aby ho někdo vycvičil.
Pomozte zrakově postiženým! Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru
DMS SVETLUSKA na číslo 87777.
Přispět můžete také na konto "DESET DEVÍTEK" 99999 99999/0600.

Každý občas potřebuje svou Světlušku, aby viděl ty, co žijí ve tmě.

Lidé generace mého otce a matky oslovovali učitelky soudružko, na prvního máje lepili mávátka a vázali rufé šátky, vystudovali školu, která jim vzhledem k třídnímu původu byla povolena a odpromovali z marxismu-leninismu.
Potom se oženili a vdali, nadále bydleli u rodičů a v pořadníku čekali na byt. Koupit si ho nemohli, ani kdyby na něj měli. Ostatně, ani vybrat jaký si nemohli, počet metrů odpovídal momentálnímu počtu dětí. Byla-li žena teprve těhotná, smůla, dítě se počítalo až narozené. Ani hledat práci nemohli, dostali umístěnku.
Kdo z politických důvodů ztratil práci, novou nenašel. Ale zaměstnán být musel, a tak profesoři filosofie, lékaři a inženýři dělali topiče a závozníky. Elitou národa byli horníci.
Banány byly jen na Vánoce a ještě nahnilé, mango nebylo nikdy.
Místo nakupování se shánělo a a záclony se věšely na kroužky ke klíčům - ty záclonové nebyly.
V dobách blahobytu jsme se místo toaleťáku utírali do ubrousku, v dobách běžných se trhaly noviny. Místo vložek si ženy do kalhotek špendlily vatu.
Na dovolenou jsme jezdili na Mácháč nebo do Bulharska a Paříž znali jen z knížek. Kdo se dostal do ciziny, kvůli nutnosti devizového příslibu neměl ani na kafe.
Lyžovali jsme jen v Krkonoších, snowboardy se vyráběly z lepenky a vázání třetí generace byl rozřezaný kanystr.
V televizi chodily chvilky poezie a ze zpráv jsme se nic nedozvěděli.
Kdo neznal zkratky, mohl přijít o práci (stačilo CCCP přečíst jako cccp).
Knihy vycházely ve čtvrtek a stály se na ně fronty. Desky poloviny českých hudebníků se pašovaly za západu.
Stříbrné příbory našim propašovali jejich známí z Německa ve dveřích auta.
Atakdáleatakdáleatakdále.

Víc než polovina těch, kteří tenhle Kocourkov zažili, ho chce zpátky.
Připadám si, jako bych spadla z višně.
Nechápu.

Vlastně už jsem téma skoro vyčerpala - stačilo by říct NE a je to. Muži totiž o dokonalé ženy zkrátka nestojí, a to hned ze dvou důvodů:
Vedle dokonalé ženy začínají trpět komplexy, protože si tíživě uvědomují vlastní nedokonalost. Začnou na své drahé hledat mouchy, aby si dokázali, že je vlastně ještě nedokonalejsí než oni, a nakonec se s ní buď rozejdou, nebo skončí v náručí ženy tak nedokonalé, že z toho má jejich ego druhé Vánoce.
A co především, muži nenajdou odvahu dokonalou ženu oslovit, tak ji jen z dálky pozorují. Ženám ale nestačí, že po nich muži pouze z dálky touží, takže být dokonalá rozhodně není dobrý nápad.

No dobře, proč nás tedy média i muži sami neustále bombardují požadavky, abychom byly dokonalé? Najít návod na ovládání zubního kartáčku je několikanásobně těžší než se dozvědět, co nosit a co nenosit, co říkat a kdy mlčet, kde se depilovat a kde naopak přibarvovat, jak zhubnout a za kolik lze na vhodných místech "přibrat", atakdáleatakdále, abychom byly DOKONALÉ.

Už toho mám dost! Muži stále opakují, jak ženy nevědí, co chtějí... Cha! Neexistují tvorové, kteří by v tom měli méně jasno než muži.

Jak často tyhle vlastnosti připisujeme Němcům... Jak často nadáváme na české dráhy a říkáme si Jo, to jinde... Po měsíčním cestování člověk některé názory musí chtě nechtě korigovat, takže:

I norské nebo švédské vlaky mívají zpoždění.
Někdy mají na záchodech takový nepořádek, že se člověku přestane chtít.
Ne vždy jsou průvodčí milí jako ve filmu a ne vždy je ve vlaku čisto jako u babičky.
A Němci? Zrušili nám vlak. Zkrátka, v Hamburku jsme nastoupili na přímý vlak do Prahy, což hlásila ješte cedule na kraji Drážďan, na hlavním nádraží v Drážďanech ale bylo vše jinak, vlak končil a další jel až druhý den ráno. Nebyli jsme sami, kdo nechápal, podobně na tom byla i skupinka německých turistů, kteří měli až do Prahy jízdenku i místenku.

Poučení? Zapomeňte na německou preciznost. Jediné, na co se můžete spolehnout, je česká soudržnost. Díky ní a blízkosti výpadovky na Teplice jsme byli doma ještě před půlnocí.

Pan Zapletal odmítá kritiku lékařů, podle nichž poslední ročníky Miss ČR nejsou přehlídkou krásy, ale podvyživených těl. "Jeho" dívky jsou prý zdravě krásné, na rozdíl od spousty jiných dívek, kterým by prospěla dieta a posilovna. A doktoři se podle něj chtějí jen zviditelnit.

Připadá mi neuvěřitelné, že mu tyhle bláboly projdou. Na to, co je zdravá štíhlost existují tabulky. A podváha to rozhodně není!
Uznávám, že jsou holky, které mají etrémně dlouhé kosti a hubenou postavu si udržují, i když jedí jako nezavřené, taky pár takových znám. Ale tyhle holky jsou hrátky přírody, takže je dost nefér dělat z nich ideál krásy. Navíc je jich mizivé procento, všechny ostatní missky jsou zkrátka vychrtlé.

Jestli je to zdravé mohu posoudit z vlastní zkušenosti. Loni touhle dobou jsem si kupovala oblečení velikosti 34 a kolem pasu měla jen něco přes šedesát centimetrů. A zdravě jsem se rozhodně necítila - zadýchala jsem se i během pětiminutové cesty do školy a po třech bazénech jsem se málem utopila. Na sezení v baru je možná 48 kilo dost, ale při jakémkoli pohybu dojde tělu hodně rychle energie. Naštěstí mi došlo, že takhle žít nechci. "Čokoládová dieta" to rychle spravila. Jenže spousta holek má tu smůlu, že než stihnou přibrat, osloví je lovec tváří. O anorektičce může klidně celá armáda Zapletalů tvrdit, že je zdravě štíhlá, ale tím jí zdraví nedodá.

Při prohlížení průřezového čísla Sport Illustated jsem si uvědomila, že takhle hubené modelky zdaleka nejsou tak dlouho, jak jsem si myslela. Už v osmdesátých a devadesátých letech byly modelky krásné, vysoké a štíhlé. Ale dneska by si ani neškrtly a Zapletal by je poslal s tvrdou dietou do posilovny. Zkrátka, nesplňují dnešné ideál krásy. Nic proti rachitickým hrudníčkům, ze kterých lezou kosti. Ať se takoví upírci klidně prohánějí po přehlídkových molech. Jen nám přestaňte tvrdit, že jsou zdravě krásné!!