Rebe

Po docela dlouhý době jsme měla volnou neděli. Ale nakonec nejrozumnější, co jsem zvládla, bylo, že jsem si šla zaběhat. Pak už jsem se jen tak poflakovala. A to ne že bych neměla co na práci. Prostě jsem neměla náladu. A tak jsem nedělní večer strávila u televize u nějakého filmu s Richardem Krajčem. Příběh muzikanta, potácejícího se mezi alkoholem a ničím.

Film celkem nic moc, ale jeden okamžik mě rozezvučil. To když skládal písničku. Vždycky zadrnkal pár akordů na kytaru a zazpíval "A když to vzdám..." Víc nic, dál nedošel. Ale bylo vidět, že verš bude pokračovat. Nejspíš něčím děsně zásadním, jakože "...pohasnou hvězdy, zvedne se vítr a moře vystoupí z břehů, ptáci přestanou zpívat a z tvého oka ukápne slza..."

Nedalo mi to spát. Celou noc jsem si ten verš zkoušela doplnit sama pro sebe.
Nic mě nenapadlo.

Byly doby, kdy jsem měla jasno. V tom, co si myslím, čemu rozumím, co chci a tak. V poslední době mi všechno připadá relativní. Což mi taky dost ztěžuje psaní - v noci mě napadne téma, ráno při čištění zubů si to jakž takž sesumíruju, ale když večer otevřu blog, mám najednou pocit, že nemám co říct.

Ale to není jen můj momentální pocit. Dospívám k přesvědčení, že relativní je zkrátka kdeco. Vlastně i já - ve středu mi jeden kluk řekl, že jsem tlustá, v pátek zase jinej, že jsem hubená. A já si v neděli říkám, co je jim sakra do toho.

No nic. Začnu teď ještě trochu víc pracovat a třeba se mi vyjasní. A když mě napadne něco RELATIVNĚ rozumného, hodím to sem. Výhledově