Rebe

Včera jsem psala, že bych chtěla rozumět chemii. Beru zpátky.

Stále si myslím, že je to fascinující věda, a chtěla bych se v ní vyznat. Ale šla jsem dneska kolem chemických laboratoří a náhodou do nich nahlédla. Byli tam laboranti v bílých pláštích a s plastovými kryty přes oči. A mě se znovu vrátila fobie, kterou jsem z chemických laboratoří měla už na gymplu. Ne že bych je nesnášela, já z nich měla panickou hrůzu. Dvě noci dopředu jsem nespala a pak se s úctou držela dál od všech lahviček, které vypadaly jen trochu nebezpečně (tj. od všech). Takže bohužel, chemie fakt není pro mě.

Už je to tak, postupně to se mnou začíná vypadat tak, že se v nejbližší době zmrzačím, onemocním a umřu.

Začalo to v sobotu, kdy mě začalo bolet břicho. To mě bolí každý měsíc, takže žádná trága, ale první příznak.
Včera v práci jsem si nejdřív hned ráno při natahování prostěradla ohnula nehet na palci. Bolelo to tak strašně, že než mozek začal uvažovat, že bych mohla ten nehet ohnout zpátky, třepala jsem rukou, poskakovala po pokoji a vydávala hrdelní zvuky.
O kus později jsem si skřípla prsty do dveří, které jsem chtěla přivřít, ale neodhadla vzdálenost.
Pak jsem ze židle brala peřinu s takovou vervou, že jsem si židli převrhla - přímo na nárt.
Pak jsem si ještě nakopla palec o kraj postele, to už ani nestojí za zmínku.
A dneska mě bolí v krku a natekly mi uzliny.

Umřu?

Právě skončil Bürgerfest. Ohňostrojem. Nádhera. Miluju ohňostroje.

Tentokrát mě nejvíc okouzlily komety, které vylétly do výšky a rozlétly se na čtyři menší kometky. A pak petardy, které vylétly k nebi a zase se zvolna snášely k zemi, stále za sebou zanechávajíce barevnou stopu. A pak klasika, zlatý déšť, barevné exploze, spousta světel a barev, a taky zvuky výbuchů, které ke mně dolétaly až po čtyřech sekundách.

Ohňostroj. To je taky jeden z důvodu, proč bych chtěla rozumět chemii. Chtěla bych chápat, proč některá petarda exploduje a některá pomalu vyhoří, proč jedna září červeně a jiná modře, proč po některých zbyde po výbuchu spousta barevných čárek a po některé hejno světlušek, a proč jsou zelené rachejtle nejjasnější.

Automobilka Ford letos slaví 100. narozeniny. Já jsem fanynka Fordu, takže přeju všechno nejlepší.

Slaví i obchodní dům Arcády, který vyhlásil soutěž - spočítejte, kolik jsme vystavili veteránů, sporťáků a nových vozů, pokud se trefíte, můžete vyhrát Ford Streetka.

Tak jsem to spočítala, vyšlo mi 5, 4, 9. Akorát když jsem vyplňovala kupon, vyplňovala ho vedle mě parta tří mladých lidí. Oni napočítali 8, 3, 9. Tak nevím, buď jsem blbá já, nebo oni. Někdo určitě. Ale 20 tam těch aut určitě nebylo, do tolika ještě počítat umím. A pochybuju, že by se jim tam někde podařilo schovat dvě auta.

Tak snad jsem počítala dobře. A třeba vyhraju. To bych si pak Ford teprve zamilovala.

To je heslo už 30. Bürgerfestu, který právě probíhá v ulicích Řezna.

Město je plné Bavorů v těch legračníh dirndlech a koženejch kalhotách, ulice jsou plné podií s živou hudbou, stánků s jídlem a suvenýry, atrakcí pro děti. A všichni se baví, a pijí pivo a kupují trička s emblémem Regensburgu. A jsou hrozně hrdí, že jsou součástí toho všeho.

Neraduje se Brixen, partnerské město Regensburgu. Tamní radnice sice obdržela pozvánku na slavnost, starosta o ní ale neřekl druhé nejsilnější straně na radnici. A tak se hádají. Loni se zase hádala regensburská radnice, kdo a jak bude Bürgerfest pořádat.

Ale co, mé srdce stejně bije pro Regensburg.

Sláva nazdar výletu! Na dnešek jsem se dlouho těšila - rozhodly jsme se vyrazit do Bavorského lesa a vystoupit na Gross Arber, Velký Javor. Den jsem nezačala úplně nejlíp. Vzala jsem si sice peněženku, ale bez peněz, a zapomněla jsem si sluneční brýle. Ale co.

Ve vlaku jsme vymyslely, že bychom mohly zajít do Železné Rudy na český oběd. Nemáme české peníze, ale co, vyzvedneme z karty. Pak mě napadlo - ale já nemám pas, vy jo? Kdepak. Neměla jsem ani mobil, abych mohla zavolat domů přes českého operátora, ale to ani nevadilo, Klára má víkendové volání na Oskara zdarma, takže mi mobil ráda půjčila.

A pak jsme vyrazily. Když po půl hodině začalo krápat, ani nás to nezaskočilo, sedly jsme pod strom a daly se do oběda. Ale po chvíli se spustila neuvěřitelná průtrž mračen, všechny tři jsme se tísnily pod jedním deštníkem a přemýšlely, jestli je to konec světa, nebo ještě nekdy přestane pršet.

Přestalo. Jenže během dne jsme zmokly ještě několikrát a z výstupu na Gross Arber nebylo nic. Ale nakonec se vyloupl z mraků. Když jsme odjížděly, tak se vyjasnilo a ukázal se nám v celé kráse. V Regáči prý bylo celý den vedro. Cože, déšť?

Ale stejně stál tenhle výlet za to. Udělaly jsme si skvělý výlet a užily si přírody. Najedly jsme se borůvek a jahod, které už byly zralé a neuvěřitelně sladké. A zavolaly jsme si domů. Krásný den.

Myslíte, že Disneyland je komerční kýč? Pak jste neviděli pohádkový les v Bavorské části Šumavy, protože proti němu je Disney vysoké umění.

V části lesa stojí dřevěné chaloupky a zámky. To by člověk skousl, kdyby aranžmá nedoplňovali umělohmotní trpaslíci, princezny a rytíři na koních. To celé bratru za dvě eura.

Je to hrůza, člověk vyrazí do lesů, aby si užil klidu a samoty, a narazí na místo, kam Němci vyrážejí na výlet. Dojedou sem autem nebo autobusem, obejdou kousek jezera a vyfotí se na poloostrůvku, projdou si pohádkový les, dají zmrzku a hurá domů.

Je to tak, semestr se pomalu chýlí ke konci. Tak jsme to dneska velkolepě oslavili na party na uni. Pilo se pivo, jedly se klobásy a pizza a tancovalo se.

Pak začal kulturní program na Fóru. Začátek klasičtí studentští ochotníci - tancující holky totálně mimo rytmus a kluci s přihřátejma tanečkama. Pak přišlo skvělé afro a od té doby jsem nestačila zírat.

Karatisti. Většina vystoupení nic moc, ale pak přišli dva kluci, jeden v obleku, druhý v dlouhém plášti. Chvíli na sebe zkoušeli dračí pohyby, pak ten v obleku rozepnul sako a pod ním měl celý zbrojní arzenál. Ale Neo v plášti se nedal, statečně uhýbal střelám (ze stříkací pistole), dokonce je dokázal odklonit rukou. MATRIXXX!

Pak přišli na řadu žongléři. Nejdřív jsem si říkala, co ti kluci dělaj na uni v Německu, když by měli být na žonglérské škole někde v Moskvě. Ale pak už jsem jenom zírala. Jak to, že někteří lidé dokáží, aby pro předměty v jejich rukách přestaly platit přírodní zákony?

Café Mortale je ještě překonalo - tady neplatí přírodní zákony nejen pro věci, ale ani pro lidi. Holky létající vzduchem a kluci, kteří mezi udržováním holek ve vzduchu ještě stíhají tancovat. Něco podobného prováděl můj bratranec s mojí neteří, ale té jsou dva roky...

Nakonec na mě padl takový sentiment, že jsem se skoro rozbrečela. Bude mi to tady chybět.

No a pak jsme ještě zašly na slovanskou párty, pojedly jsme, popily a popovídaly a je čas jít spát. Dobrou noc!

Někde jsem četla, že žárlivost je nedostatek úcty k druhému člověku. Naprosto s tim souhlasím. I když chápu, že někteří lidé nejsou tak flegmatičtí jako já a nedokáží nežárlit. Já to vidím tak, že buď se mnou ten člověk opravdu chce být, pak nemám proč žárlit, a nebo nechce. A pak taky nemám proč žárlit, protože mi za to nestojí.

Ale vždycky mě dostane chlap s představou volného vztahu. On bude mít volnost a já nebudu žárlit, vždyť jsme se tak dohodli. Ale já mu samozřejmě budu věrná, vždyť on je nejlepší! Dneska se odehrála tahle debata:
A políbil tě? - Ano.
Spala jsi s ním? - Co je ti do toho?
Tak spala nebo ne? - A s kolika holkama jsi spal ty v poslednim týdnu?
To je moje věc. Tak spala jsi s ním?

A co vy - žárlíte?

Byla jsem dneska na kozultaci u jednoho docenta, u kterého mám skládat zkoušku. Chtěla jsem se zeptat na požadavky, protože jsem měla pocit, že jsem jim na přednášce asi špatně rozumněla.

Pochopila jsem to správně - z toho, co jsme brali na přednáškách si vyberu jedno téma, k tomu si něco přečtu a pak o tom budu půl hodiny mluvit.

Brr, už se třesu strachy