Rebe

Prázdniny se chýlí ke konci, venku je zima jak v lednu, včera jsem zmokla jako ratlík a v noci mě budil budil vítr boucháním dveřma na balkon. Pusu mám plnou aft, pořád mě bolí kotník a jsem celá poštípaná od blech, protože jsem postříkala koťata protibleším sprejem a ty mrchy místo aby umřely, přeskákaly na mě (blechy, pochopitelně). Pořád se mi chce spát a v lednici není skoro nic k jídlu. Včera jsem musela asi hodinu přesvědčovat slečnu na studijním, že když od ní chci razítko do indexu, že můžu jít k souborce, težko někde budu mít zapsanou známku za souborku, dneska mi tečou nervy a zítra dělám souborku z historie, přestože nic neumím a četla jsem jen dvacet knížek z povinných šedesáti.

Nemáte někdo trochu pozitivního přístupu navíc?

Dárek k nákupu potěší, pivko za nákup nad 500,- je fakt dobrá prémie. Tatík měl nárok rovnou na dvě, ale ouha, točená. V Baumaxu, kam většina zákazníků přijede autem, to trochu zarazí. Ještě víc zarazí rozhovor s personálem, který táta absolvoval.

Točený? Aha, tak to děkuju, ale já jsem tady autem. - No tak si dejte aspoň jedno.
Ale já řídím. - To nevadí.

Vím, že jsem s tím svým dodržováním zákonů a vyhlášek už docela trapná. Včera ale na českých silnicích zahynulo 11 lidí, minimálně 6 se stalo obětí řidiče s alkoholem v krvi.

Stalo se vám taky už, že jste četli tolik recenzí a kritik, že jste šli do kina s nějakou představou, a ten film byl jiný? To se mi stalo s filmem Ztraceno v překladu. Ne že by byl horší než jsem čekala, byl zkrátka jiný. Podle recenzí člověk očekává bůhvíco a potom sedí v kině a kouká na film, který je o něčem úplně jiném. Tedy, abych byla přesnější, který je o ničem.

No dobře, není o ničem, jen se tam vlastně nic neděje. V Tokiu se potká stárnoucí herec s mladičkou nudící se profesionální manželkou, oba kvůli časovému posunu nemůžou usnout, a tak se spřátelí a občas spolu vyrazí na tah. Žádné dějové zvraty, žádný sex. Ve vrcholné scéně spolu leží v posteli, důvěrně si povídají a pak...usnou.

Čekala jsem něco jiného, takže jsem neodcházela nadšená, ale když nad tím tak přemýšlím, je to film podle mého gusta.
Nesnáším "překvapivé" dějové zvraty a vykonstruované příběhy. Takové ty filmy, kdy hrdiny potkává jedna rána osudu za druhou, až si říkáte, jak někdo může mít takovou smůlu, ale ani by vás nepřekvapilo, kdyby hrdinu zabil padající mrakodrap, do kterého naboural autobus poté, co mu praskla pneumatika, když najel na střepinu, kterou si chtěl podřezat žíly ten chlápek, co pak znásilnil hrdinovu sestru, ale rozmyslel si to a sklo odhodil, no a v tom autobusu zrovna sedí terorista s kilem plastické trhaviny, kterou chtěl vyhodit do vzduchu Pentagon, ale protože se zrovna do telefonu hádal s manželkou o alimenty, nastoupil do špatného autobusu, a tak seděl v tomhle, který jel úplně na druhou stranu. Asi víte, co mám na mysli, zlatý film o ničem.
Taky nemám ráda explicity. Vraždící maniak svého protivníka střelí do srdce, podřeže mu krk, rozmlátí hlavu o obrubník a nakonec ho hodí do obrovské vany s kyselinou a pak pronese Zabil jsem ho! Zkrátka nemám ráda, když si na konci pohádky říkám, jestli si princezna prince vezme nebo se cetou do kostela zamiluje do kočího a vypravěč pak řekne A vzali se a milovali se až do smrti. Mám ráda otevřené konce, přesně jako tady, kdy jsme se po odchodu z kina hádali, jestli se ti dva ještě uvidí ńebo ne. (Jasně že ne, ale je fajn, že si někdo může myslet opak
No a pak, nemám ráda happyendy. Jasně že si občas pobrečím nad zamilovanou dvojicí mířící do západu slunce, ale víc mě dojme nejistota a spousta otázek Co by, kdyby. A taky mě baví, když mi v hlavě nespokojeně zabliká konrolka a zapípá hlasek Jaktožesenevzali?

Asi jsem se v tom trochu ztratila... Nebo že bych se jen ztratila v překladu?

Odmalička jsem si přála vidět padající hvězdu. Nikdy jsem ji neviděla. Nespočítám, kolikrát jsem na čundru hodinu zírala na nebe a doufala, že dneska určitě... A jen co jsem všem popřála dobrou noc a zavrtala se do spacáku, uslyšela jsem jásání Hele, padá, viděli jste?
Ano, já vím, že to nejsou žádné padající hvězdy. Ale stejně bych si svá tajná přání radši přála při pohledu na meteor zanikající v zemské atmosféře než nad řetězovými maily či kouzelnými zrcadly na zámcích, které slibují nesplnitelné.

Nikdy jsem neviděla padající hvězdu. Je teda něci divného na tom, že jsem zajásala nad pozváním na piknik pod noční oblohou plnou padajících perseidů? A je při mém pověstném štěstí něco divního na tom, že po měsící neustálého jasna bylo zataženo?

Nemůžu si stěžovat, piknik byl úžasný a nakonec se dokonce vyjasnilo, takže jsem i pár "padajících hvězdiček" viděla. I když nevěřím, že tyhle perseidy taky plní přání, byla to nádhera.
Stále věřím, že mě moje šťastná hvězda ještě čeká.

Vlastně už jsem téma skoro vyčerpala - stačilo by říct NE a je to. Muži totiž o dokonalé ženy zkrátka nestojí, a to hned ze dvou důvodů:
Vedle dokonalé ženy začínají trpět komplexy, protože si tíživě uvědomují vlastní nedokonalost. Začnou na své drahé hledat mouchy, aby si dokázali, že je vlastně ještě nedokonalejsí než oni, a nakonec se s ní buď rozejdou, nebo skončí v náručí ženy tak nedokonalé, že z toho má jejich ego druhé Vánoce.
A co především, muži nenajdou odvahu dokonalou ženu oslovit, tak ji jen z dálky pozorují. Ženám ale nestačí, že po nich muži pouze z dálky touží, takže být dokonalá rozhodně není dobrý nápad.

No dobře, proč nás tedy média i muži sami neustále bombardují požadavky, abychom byly dokonalé? Najít návod na ovládání zubního kartáčku je několikanásobně těžší než se dozvědět, co nosit a co nenosit, co říkat a kdy mlčet, kde se depilovat a kde naopak přibarvovat, jak zhubnout a za kolik lze na vhodných místech "přibrat", atakdáleatakdále, abychom byly DOKONALÉ.

Už toho mám dost! Muži stále opakují, jak ženy nevědí, co chtějí... Cha! Neexistují tvorové, kteří by v tom měli méně jasno než muži.

Taky se vám stalo, že vám z budky před domem volal přítel a vy jste ho kvůli šumu ve sluchátku ani neslyšeli a pak vám někdo zavolal z druhé strany zeměkoule a vy měli pocit, že stojí vedle vás? Něco podobného dělá globalizace se šířením informací.

Bylo příjemné nedělní odpoledne, seděli jsme na terase u kafe a s příbuznými, kteří u nás byli na návštěvě, probírali dovolené. Zkrátka pohoda. Pak jsem zaslechla zvonící mobil, volal Luca, jak jsem později zjistila, toho odpoledne už potřetí. Jeho hlas zněl vystrašeně, prý se v Praze stalo nějaké neštěstí, tak chtěl vědět, jestli jsme já i moje rodina v pořádku. Nechápala jsem, o čem mluví, tak jsem ho uklidnila, a s přesvědčením, že to celé popletl a spletl si Prahu s Irákem, jsme si pokecali. A pak jsem se vrátila ke kafi.

O atentátu v cetru Prahy jsem se dozvěděla v podnělí dopoledne. Vlastně náhodou, jinak bych to zjistila asi večer u zpráv. Navíc mě to ani nijak nevyděsilo, takové věci se přece stávají, tady se ani nic strašného nepřihodilo. A tak mě napadlo, že informace se směrem od zdroje nejen šíří rychleji, ale i nabývají na závažnosti. Tak třeba dnešní požár na kraji Budapešti mě pěkně vyděsil, protože můj otec tam je každý týden, jen teď má náhodou dovolenou. Vyděsil i obyvatele Budapešti?
A co informace, které se mě dotýkají, ale nikdy se ke mně nedostanou? Jak je vnímají ti, kteří s nimi nemají nic společného? Šírí se špatné zprávy opravdu rychleji než dobré? Mohlo se třeba stát, že jsem vyhrála milion a nikdy se o tom nedozvím? To je otázek, co?

Jak často tyhle vlastnosti připisujeme Němcům... Jak často nadáváme na české dráhy a říkáme si Jo, to jinde... Po měsíčním cestování člověk některé názory musí chtě nechtě korigovat, takže:

I norské nebo švédské vlaky mívají zpoždění.
Někdy mají na záchodech takový nepořádek, že se člověku přestane chtít.
Ne vždy jsou průvodčí milí jako ve filmu a ne vždy je ve vlaku čisto jako u babičky.
A Němci? Zrušili nám vlak. Zkrátka, v Hamburku jsme nastoupili na přímý vlak do Prahy, což hlásila ješte cedule na kraji Drážďan, na hlavním nádraží v Drážďanech ale bylo vše jinak, vlak končil a další jel až druhý den ráno. Nebyli jsme sami, kdo nechápal, podobně na tom byla i skupinka německých turistů, kteří měli až do Prahy jízdenku i místenku.

Poučení? Zapomeňte na německou preciznost. Jediné, na co se můžete spolehnout, je česká soudržnost. Díky ní a blízkosti výpadovky na Teplice jsme byli doma ještě před půlnocí.