Rebe

odjíždím na dva týdny do Rumunska, takže se odmlčím. Mějte se krásně a těšte se, až budu zpátky, pak vám to vynahradím

Tak už jsem zase zpátky v Praze. Včera odpoledne jsem naposledy koukla na Kamenný most a Dóm svatého Petra a naše auto nabralo směr Rozvadov - Plzeň - Praha.
Regensburg poslední večer se mnou obrečel. Dost mě to mrzelo, chtěla jsem se naposledy projít městem, u Dunaje si dát kebab a zajít ke Kneitingerovi na pivo. Ale taky mi bylo do breku.

Co dělat, všechno má svůj konec. Bohužel i nejkratší a nejkrásnější semestr v mém životě...

holé neštěstí. Jedna z věcí, které mi pobyt tady dal, je právě to, že jsem se začala řídit tímhle heslem. Když něco nevím, potřebuju, chci, nehledám a nepátrám, ale zeptám se. A vyplácí se to.

V obchodě jsem uhádala slevu, v Mnichově nám paní v informacích poradila nejen cestu metrem k Olympiaparku, ale i prohlídku stadionu, pán v Garmischi nám ukázal nádhernou cestu, kterou bychom jinak asi nenašli, v Norimberku jsem dostala plán města zadarmo.

A tak. Zkrátka a dobře, líná huba...

V Norimberku jsme byli včera na výletě. Teda, ještě předtím jsme byli v Ambergu. To je hezké město, ale za prohlídku stojí asi jenom jestli jste se přijeli vykoupat a zbyl vám čas.

Zato Norimberk... Nevím, jestli takhle to město vypadá pořád, nebo jsme měli jenom štěstí. V ulicích se právě konaly květinové trhy, ulice, náměstí, celé město bylo plné stánků s květinami, ovocem, keramikou. Mezi tím stáli hudebníci a hráli. Na každém rohu jinou melodii, ale všechny ladily - jako by celé město mělo svůj zvuk.

Ale i tak, nebýt toho všeho... Norimberk je město k prasknutí narvané památkama (teda aspoň centrum, jinak nemůžu sloužit). Chvílemi jsem přemýšlela, jestli jsem fakt ve městě, nebo ve skanzenu. A k tomu sochy, fontány, kašny.

Ale jednu věc Norimberku musím vytknout - malinký domeček Zum gulden Stern. Honosí se totiž také obrovskou cedulí - Die älteste Bratwurstküche der Welt. No to se vážně musím usmívat... Celý svět přece ví, že nejstarší Bratwurstküche máme u nás v Regensburgu!

Pánové, nebojte se, nechystám se zase psát o módě (i když vy asi pravděpodobně netušíte, že GAP je značka oblečení, že?). Chystám se psát o Garmisch - Partenkirchenu, alpském středisku, kterému místní říkají touhle krásnou zkratkou. Mají ji i na SPZce - GAP.

Byli jsme tam na výletě včera a byla to nádhera. Sice nevím přesně, kudy jsme šli, protože jsem prosadila, že nebudeme za pět euro kupovat mapu, ale vystačíme s tou z turistických informací. Nebyla z nejpřesnějších, ale nakonec jsme vždycky došli, kam jsme chtěli. Došli jsme k Riesersee, vyfotili si Zugspitzi a pak už jenom lezli do kopce na Kreuczek a Kreuzjoch. Žádné velehory, ale Sněžku jsme překonali. Hurá!

Vrchol programu nastal cestou zpět, zcela nečekaně, neplánovaně a náhodně. Zkrátka a dobře, stáli jsme na mostě, koukali do fascinující rokliny pod sebou a nevěděli, kudy dál. Tak jsem uplatnila taktiku Líná huba, holé neštěstí a zeptala se právě procházejícího pána, kudy že do Partenkirchenu. Ukázal cestu vzhůru a dodal, že nahoře můžeme buď zahnout doleva a sejít přímo dolů, nebo doprava a dajít k hornímu vstupu do soutěsky. To jsme udělali a nelitovali.

Ten zázrak se jmenuje Partnakchklamm. Je to až 80 metrů hluboká průrva, kterou se valí voda, těsně nad hladinou je ve skále vysekaná chodbička. Jako permoníci jsme kráčeli chodbou, která začíná jako atrakce na Matějské - nic nevidíte, klouže vám to pod nohama a slyšíte rachot před sebou. Pak se ve stěně objeví okno a vy koukáte na vodopád, který se vám valí nad hlavou. Pak jsme kráčeli podél vody, skalní střechou jen trochu chráněni před vodou stékající shora. Otvíraly se nám další a další pohledy na vodní válce, peřeje a vodopády, a my fotili jako diví.

Zbytek filmů jsme dofotili v Olympiaparku, kde se bůhvíkdy konala olympiáda, dodnes se tu skáče na lyžích. A skákalo se i dneska, takže jsme drželi palce budoucím šampionům. Já pak ještě překonala únavu a prošla se po městě. Krásně kýčovité město - na každém domě je aspoň namalované ozdobé zdobení okolo oken a dveří, když už nemají obraz Krista a panenky Marie nebo obraz venkovského života.

Dnes jsem dostala dopis od bratra. Na tom by nebylo nic tak divného, sliboval mi ho už o Velikonocích. Ale proč ho proboha napsal na toaletní papír? V Čechách nastala papírová krize? I když, má to i své výhody - až bude nejhůř, může být dopis recyklován.

Při druhé návštěvě Mnichova zbyl čas i na prohlídku Olympijského parku na kraji města. Za zmínku by stála i cesta metrem, protože bez mapky a rady je tu cizinec bezradný. Naštěstí na to místní dopravní podniky myslely a ve vestibulu jsou informace. Po zkušenostech z pražského metra jsem ocenila, že při přestupu nemusí člověk nikam chodit, prostě přejde na druhu stranu peronu.

Olympijský park je nádherný - haly vypadají jednotně, mají skleněnou střechu, která vypadá jako cirkusové šapitó. Olympijská hala, stadion, plavecký stadion, kurty, další haly. To celé usazeno v parku s jezerem a kopcem. Nádhera.
Nejlepší je stadion. Pod skleněnou střechou, která zakrývá asi půlku, jsou jako okvětní lístky kolem cvičiště řady žabičkově zelených sedaček. Stejnou žabičkovou barvu mají i židle komentátorů. Zkrátka, promyšleno do detailu.

Tak jsme museli začít přemýšlet, kde v Praze by se dalo postavit něco takového. Došli jsme k tomu, že olympiáda v Praze je fantasmagorie.

Znáte ta jablka, kterým se říká andulky? Jsou světlounce zelená a příjemně kyselá. Někdo je nechal ležet na talíři v kuchyni spolu s cedulkou Nabídněte si.

A tak jsem si nabídla. A začala vzpomínat. Přesně taková jablka totiž rostla na zahradě za domem mojí prababičky v Olomouci. Jezdili jsme tam málo, protože to bylo daleko, ale vždycky to stálo za to.

Babička pekla úžasné koláče, nejlepší na světě. Hrozně mě mrzí, že moje děti je už neochutnají a budou si myslet, že moje babička a maminka je umí skvěle. Kdepak, na ty od prababičky nemají. Vždycky jsme si sedli na gauč v kuchyni, hřáli se u kamen, pili kakao a jedli tyhle úchvatné koláče. A pak jsme si hráli v pokoji, kde byly nádherné vyšívané polštáře, v předsíni visela spousta obrazů a na záchodě byla hrozná zima. A ráno nás budilo štěbetání vlaštovek, za domem rostly andulky a jahody a na půdě byla spousta starých hraček, se kterými jsme si tajně chodili hrát.

Myslím, že se tomu říká spouštěče paměti. Zkrátka, člověk si najednou z ničeho nic vzpomene na něco, co se stalo hodně dávno a na co už dávno nemyslel. Hezky to pámbů vymyslel.

Věčné téma a cíl mužských uštěpačných poznámek - ženy a myši, případně pavouci, hadi a jiná havěť. Teda je fakt, že se taky směju lidem jako je moje teta, která jednou vešla na onu místnost, posadila se a před sebou spatřila pavouka. Místo aby se sebrala a rychle zmizela, začala ječet jako by ji na nože brali. Taky hady mam ráda a ani myši mi nevadí. Ale přesto mám pochopení, protože na slimáka nebo žížalu bych nesáhla ani kdyby mi platili, kdyby na mě někdo takovou potvoru "vtipně" hodil, asi bych dostala psotník.

Ale přes všechno pochopení mě stejně včera Silvie dostala. Ukazovala jsem jí hračku v podobě myši, kterou jsem koupila jako dárek pro naše kočičky. Má to tvar hrušky a vypadá to fakt skoro jako myš. A dole to má závažíčko, takže když se do toho strčí, zase se to postaví. Skvělá hračka, já si s tím hraju pořád. Ale Silvie si tuhle myšičku prohlédla z uctivé vzdálenosti a pak na mé naléhání do ní nehtem lehce strčila. Ucukla, jako by se spálila. "Když já se mám z myší hrůzu." vysvětlila. Přiznávám, smála jsem se jí.

No vážně, to co dneska padá z nebe přece nemůže být obyčejný déšť, spíš to připomíná monzunové přívaly v tropických oblastech. A to jsem si ráno nevzala deštník. Naštěstí jsou na podobné situace v hotelu připravení, tak jsem si půjčila hotelový.

Tohle je vážně nepochopitelné - celý červen bylo takové vedro, že děti ve školách omdlévaly, a v červenci... Tady ani tak nevnímám, kdy jsou prázdniny a kdy ne, tak mi to ani tak nevadí, ale musím myslet na chudáčky děti na letních táborech (a hlavně na jejich nebohé vedoucí - tímto před vámi smekám a přeju pevné nervy). Ale stejně je to otrava.

Tak jsem si aspoň koupila něco pro radost - slaměný klobouček. Já jsem totiž nezdolná optimistka a vím, že sluníčko zas přijde