Rebe

Co se stane, když potká Kašub Kašuba?
Těžko říct, neexistují svědci, že by se to někdy stalo

Kašubové jsou národ žijící na severu Polska na pobřeží Baltského moře. Radikálně se vymezují vůči Polákům, ale nikdo vlastně pořádně neví, kolik jich je - Poláci tvrdí, že pár desítek tisíc, podle Kašubů přes půl milionu.
Fakt je, že během týdenního pobytu jsme viděli jen jednoho. Existenci asi dvou dalších Kašubů potvrdili hodnověrní svědci (byli s nima večer zachlastat), výskyt skutečné Kašubky nepotvrdil nikdo. Tak jsme se bavili hloupými vtipy na jejich účet, prohlíželi si cihlové hrady a kostely, snažili se z výkladů polských průvodců pochytit aspoň pár slov a uživali si sluníčka a moře.

Fotky jsou tady

Malta má všechno – mořské vlny tříštící se o útesy, západy slunce, pláže, palmy a teplo. Tisícileté památky i přátelské lidi. Dobré jídlo a pití. Volanty vpravo a šílené řidiče. Ale nebojte se, s volantem na druhé straně jezdí jako blázen každý. Tak zhruba o tom jeden teplý zářijový večer hráli a zpívali Paul se Simonem.

Vlastně to byla docela náhoda – vraceli jsme se z večeře v restauraci Don Vito a z procházky v zálivu, když se tichou ulicí rozlehla hudba. Rozhlíželi jsme se, odkud vychází, a objevili jsme zahradu hotelu St. Paul. Pod kvetoucími ibišky byly rozestavěny židle a stolečky, vedle baru stálo podium a před ním taneční parket. A vítání byli nejen hoteloví hosté. Tak jsem zůstali – poslouchali jsme, tancovali a bavili se.

V poslední sloce Simon zpíval o tom, že když turisté z Malty odjedou, občas se jim zasteskne a mají pocit, jako by jim něco chybělo. Myslím, že měl pravdu...

Poprvé v životě jsem letěla letadlem. Jak se mi to líbilo? Psychicky jsem se nemohla srovnat s tím, že se dopoledne ráchám v hotelovém bazénu na Maltě, odpoledne se procházím s Lucou po Miláně a večer se zamuchlávám do peřiny ve své posteli. Ale jinak se mi to líbilo moc. Zejména ta chvíle, kdy letadlo naplno roztočilo motory a zrychlení mě zamáčklo do sedadla. A pak bublina v krku, když se letadlo odlepilo od země. Překvapilo mě, jak prudce letadlo stoupalo – bavila jsem se představou, že by se sedačky urvaly a seštosovaly u ocasu. Taky mě zaskočily turbulence při prolétávání mraky. A taky to, že i vysoké hory na Sicílii z té výšky vypadají jako vzorky na závěsech ve školní jídelně. Ale nebála jsem se. Totiž, seděla jsem jen kousek před motory, takže kdyby mě podtlak vytáhl ven, nemrzla bych dlouho a motory by si mě vcucly.

Pomáhá to, dívat se na svět s nadhledem. A nemyslím to jen symbolicky. Opravdu se problémy zdají menší, když se na svět koukáte z výšky deseti kilometrů. I když ještě víc mi hlavu vyčistil podhled. Byli jste někdy pár metrů pod mořskou hladinou? Já jo, a nadchlo mě to tak, že jsem se málem utopila, protože se mi nechtělo z té nádhery vynořit.

A proč to všechno píšu? Protože mám černé svědomí. Cestopisy ze Skandinávie slibuju už rok. A tak s tím chci začít něco dělat. Proto jsem zavedla novou rubriku – cestopisy.
Těšte se!