Rebe

mám rýmu. S těmito slovy odmítá hrdina podanou ruku už nevím v jakém filmu. Já jsem totiž taky vášnivá sběratelka filmových výroků. Většinou si je ale pamatuju tak týden, takže o nejnovější exemplář se s vámi musím podělit hned. Je z filmu Čas probuzení:

Je mi líto. Kdybyste měl pravdu, souhlasil bych s Vámi.

Přiznávám, tahle pohádka o tom, kterak pusatá prostitutka ke štěstí přišla je jeden z mých oblíbených filmů. A taky jeden z těch, na něž se se mnou bratr odmítá koukat. S předstihem totiž odříkávám všechny vtipné hlášky a směju se jim tak nahlas, že on je pak přeslechne a nechápe pointu. Letos ve mně ale stá repríza tohoto klenotu světové kinematografie jen podpořila vánoční depresi. Je to jasné, ze mně prostě druhá pretty woman nebude. A není to tím, že nejsem prostitutka...

Poprvé mi to došlo, když kráčela k posteli v noční košilce s odhalenými zády a já místo hlášek o krásném sexy prádle pronesla - jak se v tom proboha spí?! Není divu, já do postele lezu v teplých ponožkách a v poslední době kvůli bolavým zádům i s ledviňákem kolem pasu.

Úplně jasné mi ani nebylo, jak tu obrovskou ryšavou hřívu nacpala pod paruku, já vlasy nenarvu ani pod čepici a tak se příbuzní nad fotkami z hor smějou odvážné školačce s culíkama. Ale to je jen technický detail, asi ani ne moc důležitý.

Jasno mi bylo ve chvíli, kdy Julia opouští byt, ale slyší klakson, tak přistoupí k oknu a setká se se svým rytířem. Já bych si nejspíš jen pomyslela něco o idiotech, co asi nečetli vyhlášku. Když se mi něco podobného stalo v Německu, troubil ten ubožák pod oknem kolejí asi půl hodiny, až pak jsem se sebrala a šla ho seřvat. Trapas, že troubil na mně.

Zkrátka a dobře, já asi žádného milionáře s roztomilou tvářičkou nesbalím. Škoda...

Ženské časopisy jsou častým terčem vtípků. O tom už jsem ale psala, dneska se s vámi chci podělit o pár mouder, která jsem našla v novém diáři Marianne. Tady jsou:

Sedm důvodů, proč nejít cvičit
1. Nemám vhodné oblečení.
2. Právě začala nová série Přátel.
3. Myslím, že mě můj partner chce pozvat na večeři.
4. Nerada se potím vedle šéfové.
5. Přecházím na buddhismus. Miluju meditaci vleže!
6. Musím přece taky občas vyvenčit psa.
7. Udělám miláčkovi radost. Budu s ním hrát počítačové hry.

Sedm důvodů, proč má uklízet partner
1. Nejjednodušší způsob, jak se stát mým vysněným hrdinou.
2. Mně se to opravdu, ale opravdu nehodí.
3. Jsem alergická na saponáty, mám čerstvou manikůru a fakt musím navštívit tchýni.
4. Už je to tady, ráno jsem se probudila jako feministka!
5. Stejně jedině on špiní a špiní a špiní...a špiní!
6. Aspoň jednou za rok by mohl něco udělat.
7. A proč s ním vlastně žiju?

A nakonec pravá perla:
Nakupování je vášeň... A já jsem vášnivá!

Každý rok se o tom snažím sama sebe přesvědčit, ale když pak čtyřiadvacátýho v noci vyčerpáním brečím do polštáře, marně přemýšlím, co to vlastně je ta Vánoční nálada. Letos to bylo hodně stresové - vyprat záclony, utřít prach z matčiny sbírky hrnečků, vydrbat polstrování gauče, nakoupit jídlo, sehnat kapra, koupit a naaranžovat kytku, vyžehlit ubrus a vyzdobit barák, nazdobit strom, zabalit dárky, znáte to. Přemýšlím, že si pořídím děti. Práce budu mít stejně, ale moji snahu aspoň ocení jejich rozzářené tváře, lepší než znuděné obličeje mojí rodiny.

Tohle byly vážně asi nejhorší Vánoce v mém životě. Korunu tomu nasadilo, když z oslavy u příbuzných odjela rodinka beze mně. Zkrátka jsem byla přebytečná a nevešla jsem se do auta. To mi ale předem nikdo neřekl, takže jsem s sebou neměla ani tramvajenku, ani peníze na taxi. Naštěstí se mě příbuzným zželelo a bratranec mě odvezl, ale je to drsné, na Vánoce zjistit, že jste jaksi navíc.

Zaplaťpámbů, že už Vánoce skončily. Teď už jen přežít Silvestra. Hodně štěstí v novém roce.

Jsou reklamy, které mě přivádějí k zuřivosti. Občas ale některé společnosti přijdou s marketingovým tahem, který mě naplní láskou k produktu. Tak třeba v sobotu - otec a jeho kolegové nás donutili vstát ještě za tmy a s prvními náznaky dne naskákat do aut. Nehledě na mlhu, déšť a tmu jsme vyrazili na sjezdovku. A pod ní stál mladík v červenočerném oblečku s obrovským batohem na zádech, nádherně se usmál a sexy hlasem povídá: "Slečno, nechcete ochutnat nové Nescafé tři v jednom?" Jeho kolega si mě hned vyfotil a, upřímně řečeno, myslím, že tahle fotka je pro reklamní účely ideální. Tak vděčný úsměv žádný herec nevytvoří.

O jízdu později se zamiloval bratr - pro změnu do tmavovlasé slečny, která v podobně úchylném oblečku rozdávala tyčinky Kitekat. Za celý den jsme jich sežrali asi tunu a těch kafí byl asi hektolitr, ale vzhledem k počasí... zkrátka miluju Nescafé a Kit kat!

Firmy ale zároveň získaly úhlavní nepřátele. To alespoň usuzuju z hlášek jednoho z těch úžasných mladíků s kafem. Když se kolem čtvrté setmělo a jemu skončila pracovní doba, shodil zásobník s vodou ze zad, začal si masírovat krk a nadával jak dlaždič. Ani se mu nedivím, bolela ho záda a byl promočenej a promrzlej, ale já si nemůžu pomoct - občerstvení zdarma přišlo k chuti.

Při besedě s básníkem Jiřím Žáčkem přišla řeč i na básničku, kterou napsal pro slabikáře a která se nelíbila českým feministkám. Nepamatuju si ji celou, ale je o tom, že holčičky jsou na světě proto, aby se staly maminkami, staraly se o děti, o muže a o domácnost. Chlapečci jsou na světě proto, aby objevovali svět, zažívali dobrodružství a pak dělali kariéru (přiznávám, trochu jsem to zjednodušilo, ale přesně tenhle smysl to mělo).

Nechci s panem Žáčkem polemizovat, i podle mě jsou holčičky na světě proto, aby se staly maminkami. Taky si ale myslím, že chlapečci jsou tady proto, aby se stali tatínky. A všichni jsou tu proto, aby dělali to, co je baví a naplňuje, a nikdo jim v tom nemá bránit proto, že jsou chlapečci nebo holčičky. Myslím, že tomuhle názoru se ani nemusí říkat feminismus, je to spíš humanismus – každý člověk má právo, aby nebyla nijak omezována jeho práva a osobní svoboda– bez ohledu na národnost, náboženství a POHLAVÍ, jak říká nejen Listina základních práv a svobod, ale třeba i Ústava naší republiky.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, že objeví-li se jakékoli téma, které by mohlo být spojováno s feminismem, začne se smát i spousta žen a holek. Lidi, pochopte už konečně, že feminismus neznamená odmítat, aby mi muž pochválil nový účes nebo pomohl do kabátu či podržel dveře. Jenom chci, aby moje tělo patřilo jen mně, tedy ne mému šéfovi, kolegům ani úchylákům v tramvaji, a aby hodnotu mojí osoby neovlivňovalo to, že pod kalhotama nemám penis. Asi jsem feministka, ale nenamlouvejte mi, že jsem fanatička, které sexuální harašení nehrozí..

Žít s Italem je o nervy, o tom bych mohla vyprávět. Ale jet na dovolenou do Itálie je skvělé. Jako hostitelé jsou Italové nedostižní.

Když mi ujel skibus, zamávala jsem na něj a on mi zastavil.
Italové nedodržují silniční předpisy a nedávají přednost na přechodech. Ale když chcete přejít ulici, zastaví a pustí vás. Na dálnici vám uhnou a nechají vás předjet a nezávodí.
V restauraci jsme po obědě dostali místní "medicínu", ovocný likér a při odchodu se číšník choval, jako by se loučil s nejbližšími přáteli.
Umějí skvěle flirtovat a dobře se s nimi povídá.
Jsou nadšení, když člověk řekne italsky i třeba jen spaghetti carbonara.
A mají tu nádherné hory, malebná městečka a spoustu sněhu.

Nejvíc si to ale v Livignu užíval můj strýc - Livigno je bezcelní zóna, takže alkohol je tu neuvěřitelně levný. A tak chodil a radoval se: Jameson za 6,50! A víno za 2,30! A Finlandia za 5,80!

A na Prahu, školu, zkoušky, zatažené nebe a smog, předvánoční shon a, upřímně řečeno, ani na blog jsem si za celou dobu ani nevzpomněla

Jsem zpátky. Krásně odpočatá, vylyžovaná, opálená, napapaná těstovin a nabumbaná lahodného italského vína, navoněná novým parfémem, který jsem si tam koupila, taky mám úžasnou novou pletenou čepičku do své sbírky ušatek, časopis, na kterém si budu cvičit italštinu, tři krabice müsli, které jsem si zamilovala v Německu a které se k nám ještě nevozí, spoustu pohledů a zážitků. A marně se snažím soustředit na školu a na všechny testy, které teď píšeme

Teď musím upalovat do školy, ale večer vám sem napíšu něco o Italech. Ještě jsem se chtěla pochlubit synovečkem, ale bratr už mě předběhl.

Kdyby tak byly bílé Vánoce.... Já už jsem se rozhodla nečekat, jestli skutečně nasněží, jak slibují meteorologové, a nemám chuť radovat se ze dvou centimetrů břečky, která hned zase roztaje (případně z bílých prostěradel v obýváku, že Šimone). A tak odjíždím do hor za sněhem. A procvičím si italštinu.

Tak se tu mějte krásně, budu na vás myslet (no dobře, nebudu, no, ale stejně se mějte hezky) a ahoj za týden!

Vlastně proti tomu nic nemám, Vánoce mám ráda. Líbí se mi nazdobené ulice a ozdobené stromky na náměstích, dárky už mám skoro nakoupené, cukroví napečeno a tak jen nasávám atmosféru.

Příchod Vánoc s sebou ale nese i nepříjemné věci. Tak třeba koledy - už je v obchodech hrajou měsíc a já je nesnáším víc a víc. Začínám se bát, že až nám otec ke slavnostní večeři pustí Narodil se Kristus Pán..., nebudu se radovat, ale dostanu hysterický záchvat.
Další je reklama na Coca Colu, kterou tato společnost recykluje už třetí rok. Nic proti hnědé kyselině obarvené cukrem, ale můžete mi někdo vysvětlit souvislost mezi hláškami Vánoce jsou tady a Coca colu si vychutnéej?!
A pak mě ještě vytáčí ty odporný santaclausovský čepičky, co se už od října prodávaj na každém rohu. Ty obyčejné, červené s bílým lemem ještě skousnu, ale co naprosto nechápu, jsou ty se sobím parožím nebo blikajícím neonem nad čelem. Tuhle jsem potkala dvě asi patnáctileté dívčiny, které měly na hlavě přesně takovou blikající hrůzu. Jedna z nich hypnotizovaně opakovala - týjo, my blikáme... A pak že Američani nemají vkus. Kam se na ně hrabem. Btw. proč nikdo kolem Mikuláše nenosí mitru? A co na to antiglobalisti?