Rebe

V amerických filmech má každý pár svoji písničku. Já to zažila jednou – bylo mi šestnáct a zamilovala jsem se do nejhezčího kluka v tanečních. Jmenoval se David, chodit jsme spolu začali o rok později. Byl to trochu praštěnej vztah a dodneška pořádně nevím, proč mě nechal. Ale svoji písničku jsme měli.

Táta mi z pokoje odnesl věž, takže mi nezbylo než poslouchat rádio na budíku. A tam nejde naladit nic jiného než Frekvence 1. Tohle rádio mě fakt neoslovuje, ale – kde jinde bych ještě mohla slyšet Wish you were here od Rednex? Dneska už mi tahle písnička připadá jako kýč, ale stejně mě zase dostala. To bývala „ta naše“.

Ani nechci počítat, kolik let už uběhlo od doby, kdy jsme se viděli naposledy. Ale tahle melodie mi spoustu věcí připomněla. Zajímalo by mě, jestli on by si na mě taky vzpomněl, kdyby ji zaslechl.

Už několikrát jsem slyšela soutěžící v soutěži Česko hledá superstar žehrat, že porota je děsně přísná. Po včerejšku se musím opět ptát - PŘÍSNÁ?? Dám příklad - jak "skvělé" byly taneční pohyby řidiče zpívajícího píseň Petra Muka, mohl vidět každý, kdo se ještě před koncem písničky stihl přestat smát a vylézt zpod pohovky. I některé to "trochu to neladilo" bych asi nazvala jinak.

Nechci soutěžící kritizovat ani se jim vysmívat. Klobouk dolů, fakt je, že já bych to tak nezazpívala. Ale fakt taky je, že já se nepřihlásila do Superstar. Takže přestože si připadají jako hvězdy, když zpívají falešně a porota jim to řekne, není to kruté. Kruté je to, co si o nich před televizí říkají diváci. Tak by jen měli být rádi, že musí poslouchat akorát porotu.

Hláškou večera ovšem bylo - Ty prý umíš strašně moc cizích jazyků. Kolikrát jsi člověkem? TŘIKRÁT!
Uhh.

Víkendové sluníčko mě zblblo. Umyla jsem okna a pořádně uklidila, radovala se z rozkvetlých irisků za oknem a koupila si letní sandálky na vysokém podpatku. A radovala se, že jaro už je za dveřmi.
O to větší šok je dnešní ranní chumelenice. Smůla, pořád ještě je zima. A rozhodně to nevzdává. Ale nevadí, pořádně přitopím, obuju si sandálky a budu čučet na ty irisy. Třeba až do jara.

Možná tuhle písničku znáte, možná jste slyšeli i o bitvě u Hradce Králové roku 1866, kde se střetla rakouská a pruská vojska. Možná jste ale, jako já, neměli představu, jak strašná tahle bitva byla. Byla to největší evropská bitva 19. století a zahynulo v ní více než 40.000 lidí. Tohle číslo se mnou ale nezamávalo tak jako procházka místy, kde se bojovalo.

Nejdřív jsme prošli lesíkem Svíb. Lesík je velký asi jako Karlovo náměstí, ale náměstí by to nikdo udělat nemohl. Stromy tu totiž dodnes nejdou kácet a pily si na nich vylamují zuby. Dřevo je totiž plné železa. Není divu, zahynulo tu téměř 5.000 lidí a svou krev tu nechalo na 6.5oo zraněných. Hromadné hroby obětí není třeba hledat, jsou všude, za každým stromem, u každého kamene u cesty. Počítat pohřbené přestane člověk po pár metrech - tu je pohřbených 150, tam 240, o kus dál 690. Ani si to nejde představit.

Pokračovali jsme k pomníku Baterie mrtvých u Chlumu. Je to památník hrdinství dělostřelce, který obětoval svůj život, aby ostřelováním zbrzdil postup protivníka a umožnil svým kamarádům ustoupit. Smutnou tečkou je to, že velitel hradecké pevnosti prohlásil, že v době války se vrata pevnosti zavírají v šest hodina a vojáky dovnítř nepustil. Mnoho jich tak ještě umrzlo před branami pevnosti.

A pak jsme přišli k Úvozu mrtvých. Je to malý nenápadný úvoz uprostřed pole. Při nesmyslném pokusu o dobytí Chlumu zde během dvaceti minut zahynulo 6.000 mužů.

Tyhle hrůzy se neděly na dalekých bojíštích blízkého východu, ale za humny. A i když je to už 150 let, běhá z toho mráz po zádech.

Dnešek byl "hyperúspěšný" - docent, za kterým jsem šla na konzultaci, má tento týden dovolenou a na studijním zrovna dneska zrušili úřední hodiny. Tak jsem se aspoň prošla po městě. Zejména na Staromáku to byl zážitek - náměstí plné jásajících lidiček v oranžovém a mezi nimi jen tři zoufalci s českou tirkolórou. Odvahu vykřikovat své "Češi! Češi!" našli trojbarevní fanoušci až na Můstku, kde už byly oranžové čepičky v menšině. Ale pěkně se na ten barevný mumraj koukalo.

Venku se právě rozpoutala pořádná průtrž mračen. Až je mi těch fanoušků líto. Tak snad jim to náladu nezkazilo a večer vyhraje právě ten jejich tým!

Většinu roku mi uklízení připadá jako naprosto příšerná činnost a ztráta času. Donutím se k němu až když mám problém najít podlahu a střídavé přesunování hory věcí ze židle na postel a zpátky mi zabírá víc času než hygiena.

Podivuhodná změna nastává zpravidla ve zkouškovém. Najednou se mi uklízení zdá jako skvělý nápad a ani zkouška v dohledu mi nebrání dát se do radikální generálky garderoby. Ne že bych toho pár minut před zkouškou nelitovala...

Tohle je vážně podraz! Dřív jsem věděla, že když nechci poslouchat "...u spotorvněch noven vás vétá Necol. Vésledke betve Zlén - Vétkevece...", tak prostě před osmou nesmím přepnout na novu. Jak prosté. Teď už si ale nemůžu být jista ani na dvojce. Je to všude!

"Republeku ovládla epedemee novéch tarefů Témobajl." Chápu, že pro zadavatele reklamy je důležitější mediálně známý obličej než schopnost vyslovovat česky. Jen nechápu, že jim ani trochu nevadí překřtění firmy.

Ve srovnání s takovýmhle przněním češtiny v televizi mi Pežžžíčko začíná připadat docela roztomilé...

Erotický pořad Peříčko bude mít od září novou moderátorku. Nevím, čím to je, že si na nově do tohohle pořadu stále vybírají holky, které jsou buď moc krásné, aby daly dohromady kloudnou větu, nebo mají vadu řeči. Teda, nechci o Zuzaně Belohorcové říct, že má vadu řeči, prostě je to Slovenka, ale přijde mi hloupé, když moderátorka Peříčka neumí vyslovit ř.
Od záží na nově - Pežíčko. To bude nážez, to mi věžte.

Žehoži, žekni žežicha.

Už za krátkou dobu skončí platnost našich nejmenších mincí. Lidé si je prý nechávají doma a tak se musí razit další a další. Nic proti tomu, já sice drobné používám, ale rozhodně je neobrečím.

Trochu mě ale překvapilo, že mince lze pak ještě nějakou dobu vyměnit v bance "roztříděné a slepené va válečcích po padesáti nebo sto kusech". Lidé sbírající mince jsou příčinou jejich stažení z oběhu. Pokud mezi ně nepatříte, ale bojíte se, že vám drobné zbudou a vy je budete chtít vyměnit, tak je honem rychle začněte sbírat. Já jich teď mám v peněžence asi pět.

holé neštěstí. Jedna z věcí, které mi pobyt tady dal, je právě to, že jsem se začala řídit tímhle heslem. Když něco nevím, potřebuju, chci, nehledám a nepátrám, ale zeptám se. A vyplácí se to.

V obchodě jsem uhádala slevu, v Mnichově nám paní v informacích poradila nejen cestu metrem k Olympiaparku, ale i prohlídku stadionu, pán v Garmischi nám ukázal nádhernou cestu, kterou bychom jinak asi nenašli, v Norimberku jsem dostala plán města zadarmo.

A tak. Zkrátka a dobře, líná huba...