Rebe

Tak jeste jeden prispevek, nez odjedu na jih - napisu vam o svetovem unikatu, na ktery jsem tady v Trondheimu narazila. Je to vytah na kola, ktery tu postavili vroce 1993. Je to jednoduche, na obrubniku je drazka, ve ktere jezdi male stupatko. Prijedete, jednou nohou se oprete o slapku kola, druhou o vytah a jedete...

Uz jsem ve svete videla spoustu mest podporujicich cyklistiku a Skandinavie je pro jizdu na kole jako delana, ale tohle je vazne vrchol - jako by nestacilo, ze Trondheim je placka a kolo se tu da pujcit jako nakupni vozik, jenom vhodite minci a muzete jet, pri vraceni vam mince zase vypadne zpet. Na jedinem kopci v celem meste postavi vytah...
No, aspon se nikdo nemuze vymlouvat, ze nejezdi na kole, protoze se mu nechce slapat do kopce.

ke hvezdam, rika se. Prekazkou bylo zadani uzivatelskeho jmena a hesla, protoze doma jsem prilogovana porad a tak heslo moc nepouzivam. Nakonec jsem zadala vsechna mozna jmena a nechala si heslo poslat. Povedlo se...

Ovsem pokud ted ocekavate nejake hvezdy, asi vas zklamu. Vyuzivam sice dobrodini Internetu zdarma v Interrail cetru v Trondheimu, ale mesto ceka, tak chci jen podat zpravu, abyste taky vedeli, ze se mam fajn.
Uz jsme byli ve Stockholmu,v Bodenu, v Narodnim parku Abisko, v Narviku a na Lofotech, kde jsme se projeli lodi po fjordech, byli v muzeu a ve meste s nejkratsim nazvem A (tedy presneji A s krouzkem), jeli lodi do Bodo, pak jsme byli v Narodnim parku Rago, kde jsme strasne zmokli a ujel nam autobus. A ted jsem konecne v Trondheimu a mame jeste dva tydny na zapadni a jizni Norsko. Tak nam drzte palce, at prestane prset.

Krasne pocasi, krasne leto a krasne zazitky vsem!

Celý národ se vzpamatovává ze včerejší prohry s Řeky. Ukázalo se, že Rebe byla zřejmě jediná, koho napadlo, že bychom mohli prohrát. A tak zatímco ostatní se teprve probouzí z kocoviny a utírají slzy, Rebe přináší exkluzivní (byť trochu vymyšlený) rozhovor s trenérem řecké reprezentace Otto Rehhagelem.

Rebe: Češi byli jasnými favority, jak si vysvětlujete svoji výhru?
Otto: Češi byli přehnaně sebevědomí. Třeba ty směšné řeči o tom, že si Nedvěd tyká s Pierluigem. Jsem rád, že se ukázalo, že opravdové přátelství je víc než tykání.

Rebe: Přátelství s rozhodčím by ale přece nemělo ovlivnit průběh zápasu.
Otto: Teď jste ale strašně nespravedlivá, slečno redaktorko. Portugalcům se připískávalo ještě mnohem víc!

Rebe: Aha. I přes přátelství s rozhodčím jste asi měli záložní plán. Jaká byla vaše taktika?
Otto: Upřímně? Chtěli jsme je unavit a otrávit. A povedlo se to. Stačilo je hoďku a půl faulovat a pak stačila jedna branka...

Rebe: Ano, fauly. Někteří lidé si stěžovali, že to, co jste předvedli, nebyl fotbal, ale rugby.
Otto: To je nesmysl - rugby je surový sport, ale naši hoši jsou něžní.

Rebe: Jak to myslíte?
Otto: Podívejte, oni si rádi šáhnou, tak jim v tom nebudu brámit, no ne? Objímání a držení za tričko se stále hodnotí jako faul, ale proč bych to těm klukům nedopřál? Třeba obejmout Baroše nebo ho chytit za zadek, jak se chlapcům podařilo, to je přece hukot.

Rebe: Ano, taky mi to připadalo jako teplárna. Ale co ty ostatní fauly?
Otto: My usilujeme o přehodnocení klasifikace faulů. Zdá se nám zastaralé hrát čistě. Koho zajímá nějaký honění se za merunou? Navrhujeme, aby fauly byly trestány pohlazením po tváři nebo po vlasech. Zdá se mi nefér, že se této odměny dostalo jen Poborskému.

Rebe: Češi si stěžují, že by se jim prohra lépe snášela, kdyby prohráli s lepším týmem...
Otto: Tak jsou lepší, no a co? Mně zajímá jen výhra.

Rebe: Nezdá se vám, že řecký výkon odměněný výhrou je degradací fotbalu?
Otto: Prosím vás, koho zajímá fotbal? Vyhráli jsme.