Rebe

Každou chvíli někdo umře. A každou chvíli umře někdo, kdo tady měl ještě zůstat. Já vím. Jenže... teď umřel Boris Rösner.

Když v Národním kvůli nemoci nemohl hrát v Pygmalionu, říkala jsem si, nevadí, počkám, až se uzdraví, a pak na to půjdu třeba třikrát. Spletla jsem se.
Když jsem si dneska pustila polední zprávy a slyšela, jak tam mluví o rolích, které hrál, ten minulý čas mě vyděsil. A věřila jsem, že se pletu. Bohužel, tentokrát jsem se nespletla.

Když jsem před nějakou dobou četla, že ani po svém onemocnění nepřestal kouřit, byla jsem na něj naštvaná - na to přece nemá právo, vždyť má takovou zodpovědnost vůči divadlu!
Vztek už mě přešel. Teď je mi jenom smutno. Pokaždé, když si uvědomím, že už se nikdy nebudu smát jeho Harpagonovi a plakat kvůli jeho Cyranovi, hledám po kapsách kapesník. Nechci být patetická. A nemám ve zvyku brečet kvůli lidem, které jsem ani neznala. Ale... no, asi mi něco spadlo do oka.