Rebe

Nikdo nemá ke psům takový vztah jako nevidomí. Světluška je dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu na podporu těžce zrakově postižených. Díky němu mohou získat pomůcky či dovednosti nezbytné pro plnohodnotný život.

Za 3O vteřin psa nevycvičíte. Ale stihnete přispět na to, aby ho někdo vycvičil.
Pomozte zrakově postiženým! Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru
DMS SVETLUSKA na číslo 87777.
Přispět můžete také na konto "DESET DEVÍTEK" 99999 99999/0600.

Každý občas potřebuje svou Světlušku, aby viděl ty, co žijí ve tmě.

Lidé generace mého otce a matky oslovovali učitelky soudružko, na prvního máje lepili mávátka a vázali rufé šátky, vystudovali školu, která jim vzhledem k třídnímu původu byla povolena a odpromovali z marxismu-leninismu.
Potom se oženili a vdali, nadále bydleli u rodičů a v pořadníku čekali na byt. Koupit si ho nemohli, ani kdyby na něj měli. Ostatně, ani vybrat jaký si nemohli, počet metrů odpovídal momentálnímu počtu dětí. Byla-li žena teprve těhotná, smůla, dítě se počítalo až narozené. Ani hledat práci nemohli, dostali umístěnku.
Kdo z politických důvodů ztratil práci, novou nenašel. Ale zaměstnán být musel, a tak profesoři filosofie, lékaři a inženýři dělali topiče a závozníky. Elitou národa byli horníci.
Banány byly jen na Vánoce a ještě nahnilé, mango nebylo nikdy.
Místo nakupování se shánělo a a záclony se věšely na kroužky ke klíčům - ty záclonové nebyly.
V dobách blahobytu jsme se místo toaleťáku utírali do ubrousku, v dobách běžných se trhaly noviny. Místo vložek si ženy do kalhotek špendlily vatu.
Na dovolenou jsme jezdili na Mácháč nebo do Bulharska a Paříž znali jen z knížek. Kdo se dostal do ciziny, kvůli nutnosti devizového příslibu neměl ani na kafe.
Lyžovali jsme jen v Krkonoších, snowboardy se vyráběly z lepenky a vázání třetí generace byl rozřezaný kanystr.
V televizi chodily chvilky poezie a ze zpráv jsme se nic nedozvěděli.
Kdo neznal zkratky, mohl přijít o práci (stačilo CCCP přečíst jako cccp).
Knihy vycházely ve čtvrtek a stály se na ně fronty. Desky poloviny českých hudebníků se pašovaly za západu.
Stříbrné příbory našim propašovali jejich známí z Německa ve dveřích auta.
Atakdáleatakdáleatakdále.

Víc než polovina těch, kteří tenhle Kocourkov zažili, ho chce zpátky.
Připadám si, jako bych spadla z višně.
Nechápu.

Stojí v New Yorkeru dole na Václaváku. Když jedu po schodech do patra s dámskou módou, cítím jeho upřený pohled v zádech, když jedu dolů, nemůžu uhnout jeho očím. Je nádherný - vysoký, štíhlý míšenec s hlubokýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama. Někdy si říkám, že tam chodím jen kvůli jeho očím. Taky mě napadlo, že bych ho chtěla mít doma.

Ale kam bych si v pokoji tu figurínu dala?

Celou noc matka proseděla u postele svého nemocného dítěte. Ani oka nezamhouřila, trpělivě mu otírala pot z čela a pokaždé, když se na posteli neklidně zavrtělo, ho znovu přikryla a něžně pohladila po ruce.

Vždycky se mi tyhle pasáže v románech zdály spíš jako z červené knihovny a nevěřila jsem představě, že někdo prosedí někoik hodin na židli u maroda. Možná proto, že moje matka podobnými slabostmi, jako jsou mateřské pudy, příliš netrpěla, tedy alespoň pokud jde o mně. Pravda ale je, že tyhle pudy někde hluboko dřímají a když je potřeba, najednou se vynoří.

Minulý týden byl náš kocourek Plamínek nemocný. Panleukopenii se taky říká kočičí mor, protože nakažené kosí s podobnou razancí. A taky nejsou léky. Jediná pomoc je zavodňování organismu, takže jsme každý den trávili čtyři až šest hodin na veterině na infuzích, já seděla u něj na židli, držela mu nataženou tlapičku, aby mu roztok mohl téct do těla, zahřívala ho a hladila po hlavičce, aby se mu dobře spalo.

Plamínek už je živý až moc. Jak říkal Marek, náš pan doktor, s dětma to už bude sranda - před pícháním injekce se jim nemusí oholit kůže, mají jen dvě nohy a ve věku čtyř měsíců z vyšetřovacího stolu neutíkají