Rebe

Včera jsem do rukavic chytala vločky, dneska jsem zmokla. Když jsem se večer snažila najít alespoň poslední zbytky závějí, které jsem včera pracně hrabala s chodníku, napadlo mě - počasí je jako chlapi. No vážně, ještě včera mi říkal, že mě miluje, dneska mu nestojím ani za odpověď na email. Ale zase, v televizi říkali, že od zítřka bude opět mrznout. Kdo ví?

Je to vážně hnus - světelnými řetězy přeplácanej každej barák v centru, lehce zpomalený koledy jako horký karamel vytékající z repráků každýho krámu nacpanýho plyšovýma santaclausama a vůbec fůrou prvoplánových blbin za trojnásobek až pětinásobek reálné ceny. Puberťáci si na hlavy dobrovolně navlíkaj červený čepičky s blikajícíma okrajema a děti zas blikají čelenkama s čertovskými rohy. Dospělí utrácej svoje výplaty až do června a všichni jsou totálně vyčerpaný, ale snažej se předstírat, že se před svátky klidu a míru snaží být jiní, lepši... Pchá!

No dobře. Uznávám. Zase mě to dostalo.
Šla jsem přes Ovocný trh, pod nohama mi křupal čerstvý sníh, v jedný ruce jsem držela kelímek s horkým kafem a do druhé chytala vločky - vážně je každá jiná! Do nosu mě štípal mráz, vedle mě výskala děcka bruslící na kluzišti pana Oskara a z Myslbeka zněly koledy. V očích se mi odráželo sváteční osvětlení obchoďáku a já se najednou musela začít usmívat. Jako kdybych se těšila, či co...
Vánoce jsou tady!

Vždycky, když dívčím časopisům klesá prodej, přijdou s článkem o sexuálních polohách i s obrázky. A vždy se najde spousta chlapců, pro které jsou i neumělé obrázky redakčního grafika atraktivnější než pouhé představy.
Lidi, kolik já už viděla obrázků poloh, z nichž bych měla spíš křeč v noze nebo housera než orgasmus!

Co jsem ale nikdy neviděla, jsou obrázky zobrazující, jak se alespoň uspokojivě vyspat v autobusu při nočním přejezdu (vím, že jsem v rubrice Sex, ale tentokrát fakt nemyslím žádné prasečinky). Přitom lidí, kteří v autobusu řeší, zda jsou lepší křeče v nohou opřených o sedadlo, ztuhlý krk, hlava rytmicky se omlacující o okýnko nebo bezesná noc, je podle mě mnohem víc než těch, kteří by potřebovali poradit, jak se poskládat v posteli. Logicky to plyne i ze srovnání rozměrů obou prostorů.

Už jsem cestovala s kdekým, takže jsem došla k závěru, že existuje v zásadě jen několik hlavních možností. Pointa většiny z nich je v tom, že se buď nevyspí ten, na jehož klíně si vyrábím další spací prostor navíc, nebo vůbec nikdo (s výjimkou mého strýce a bratrance Kuby, který usne i vestoje nebo na lavičce, když je se synkem na pískovišti). Taky znám chlápka, který před cestou autobusem pár nocí nespí, aby v autobusu zabral. Fajn, ale copak vážně neexistuje možnost, jak cestovat autobusem bez pytlíků pod očima?!

Co se stane, když potká Kašub Kašuba?
Těžko říct, neexistují svědci, že by se to někdy stalo

Kašubové jsou národ žijící na severu Polska na pobřeží Baltského moře. Radikálně se vymezují vůči Polákům, ale nikdo vlastně pořádně neví, kolik jich je - Poláci tvrdí, že pár desítek tisíc, podle Kašubů přes půl milionu.
Fakt je, že během týdenního pobytu jsme viděli jen jednoho. Existenci asi dvou dalších Kašubů potvrdili hodnověrní svědci (byli s nima večer zachlastat), výskyt skutečné Kašubky nepotvrdil nikdo. Tak jsme se bavili hloupými vtipy na jejich účet, prohlíželi si cihlové hrady a kostely, snažili se z výkladů polských průvodců pochytit aspoň pár slov a uživali si sluníčka a moře.

Fotky jsou tady

Když jsme vyšli z hospůdky, řekl mi kamarád, že ve svém novém, červeném kabátě vypadám „améliovsky z montmártrovsky“ Podle bráchy je tenhle film pěkná blbost, ale mně nemohl zalichotit víc.

Tenhle film mám moc ráda. Jsou tam scény, které si vybírám jako bonbónky a cucám je ještě dlouho po závěrečných titulcích. Třeba ta, v níž žebrák odmítne almužnu s tím, že v neděli nepracuje. Nebo pohlednice s trpaslíkem u Eiffelovky. Nebo chvíle, kdy Amélie odhalí, kdo je ten tajemný muž na fotografiích z automatu.

Ale moje nejoblíbenější je ta, v níž Améliin milý hledá další stopu, kudy jít, hledí na sochu a ten malý chlapeček mu řekne: Když ruka ukazuje do nebe, jen hlupák kouká na prst. Ve filmu tahle věta moc neznamená, ale pro mě se stala mottem.

Jen hlupák kouká na prst...

Některé věci mě nikdy neomrzí. Večerní Karlův most mezi ně rozhodně patří. Víte, ta doba, kdy se turisté rozprchnou do restaurací a hospůdek na dobrou večeři, stánkaři balí a člověk se nemusí prodírat jednolitým organismem lidí ani vyhýbat stánkům, které jen zakrývají výhled. Posledních pár turistů stojí v kolečku kolem nejvytrvalejších hudebníků a podupává do rytmu. Tma zalézá za límec kabátů, na nábřeží doznívá hluk večerní špičky a proti černé obloze jsou vidět bílé siluety plachtících racků.

Miluju tyhle chvíle. Zastavím se uprostřed mostu, stoupnu si do závětří některého ze svatých a zírám na Prahu, jako kdybych ji viděla poprvé. Silueta Malé Strany za nasvícenou mosteckou věží s korunkou Hradu. Petřínská rozhledna zahřívající si zmrzlé nohy. Kopule svatého Františka Serafínského a nasvícený štít svatého Salvátora. A po stranách další dvě korunky, nasvícená na Národním a o něco skromnější, zlacená na Rudolfinu. Světla se odrážejí v tiché hladině Vltavy a i ta zácpa na nábřeží nakonec vypadá jak kuličky jeřabin a ptačího zobu navlečené na stéblu trávy.

Dá se tahle poetická nálada zúročit líp než povídáním o letních putováních nad sklenicí velvetu?

Stála jsem v obchodě, oči doširoka rozevřené, až se mi máma smála, že mi vypadnou z důlků. Zírala jsem do regálu a cítila, vlastně ne, já jsem věděla, že po ničem na světě netoužím tak moc jako po téhle panence. Bylo mi asi pět, visela jsem mámě na ruce a snažila se jí vysvětlit, že právě tuhle POTŘEBUJU a že bez ní můj život nemá cenu. Toužila jsem po ní tam moc, že jsem večer nemohla usnout a nemyslet při tom na NI.

Uběhlo pár let a já zase slintala před výlohou. Bylo mi patnáct, chodila jsem do tanečních a v těch plesovkách za nekřesťanskou cenu, co tam visely na figuríně barbínovských tvarů, jsem se viděla jako královna plesu. Věděla jsem, že je nedostanu, ale celý advent jsem si představovala, jak se v téhle nadýchané nádheře vznáším nad parketem v náručí svého tehdejšího idola.

Dalších pár let uplynulo, mně je osmnáct a to prkno v tom obchodě u tátovy práce fakt není zlý. No, třeba naježí…

Teď je mi pětadvacet a netoužím po ničem. Teda prr, toužím po spoustě věcí. Většina z nich se ale do krabičky s mašličkou strčit nedá. Vlastně se vůbec darovat nedají. A ty, které se koupit dají… to je vážně jenom sen. Jasně, budu mít z dárků radost a těším se na ně.
Ale stejně, kam se poděla ta schopnost mít reálné touhy? Přát si něco, co mohu dostat, a celé noci kvůli té touze nespat? Není to jen tím, že to, co chci, si můžu koupit sama. A rozhodně ani ne tím, že bych měla všechno Ale moje touhy se někam vypařily…