Rebe

Takové je nové obchodní centrum na Chodově. Navíc je taky totálně nepřehledné. Strávila jsem tam hodinu a půl a nekoupila nic.
Mohl by těm, co za tahle ócečka můžou, konečně někdo vysvětlit, že není potřeba, aby tam narvali přes dvě stě krámů, když tam stejně v žádným nemají nic, co bych chtěla koupit? Bohatě stačí deset obchodů, ve kterých se dá nakupovat...

Je to otrava, probudit se ve čtvrtek jen pár kilometrů od Kitzbühelu, když vleky začínají jezdit až v sobotu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než sednout do auta a jet skoro sto kiláků na Hintertux. Ale nebylo to tak zlé, cestou jsem minula spoustu hradů a viděla jsem východ slunce nad horama. A že to fakt stálo za to, mi došlo hned na vrcholu ledovce, když jsem vystoupila z lanovky. Nad štíty se klenulo modré nebe a padal sníh, z jehož drobounkých vloček dělalo sluníčko světlušky. Z mrazu jsem měla místo tváří struhadla, ale stejně jsem s prvním řezaným obloukem podřízla i všechny podzimní splíny.

Líbilo se to i berušce. Lehce klouzala prašanem a poslouchala na slovo – žádné podklouzávání ani zařezávání zatáček v malé rychlosti. Na zadek mě shodila jen jednou, a to bylo vlastně přátelské varování, že bych si měla všechny končetiny udržet vcelku, protože odpoledne musím tu stovku uřídit zpátky.

No věřili byste, že sníh za krkem a prokřehlé konečky prstů jsou výborné antidepresivum? Ale asi to funguje jen když stojíte na snowboardu a chystáte se pustit po sjezdovce dolů…

Každý z nás je má. Ať už jich je víc nebo míň. „Moji lidé“ jsou mí blízcí – rodina, příbuzní, přátelé. Ti, bez nichž si svůj život nedovedeme představit, protože by mu něco scházelo. Ti, kterým dovolujeme, aby se k nám přiblížili a dotýkali se nás. Obrazně i doslova. Trvá to nějakou dobu, byť někomu delší a někomu kratší, než někomu cizímu dovolíme, aby se stal naším člověkem.

Děti z kojeňáku „svoje lidi“ nemají. Pro ně jsou všichni okolo cizí. Proto tyhle děti lidi na svoje a cizí nerozlišují. Jako ke „svému“ se chovají ke každému, kdo o to projeví zájem.
Mé neteři a synovečkovi vždy trvá pár minut, než mi znovu dovolí stát se součástí jejich života. Románek z kojeňáku se mi vrhnul kolem krku, jen co jsem se na něj usmála, Vojta mi řekl mami, když jsem ho pohladila po vlasech a nasadila mu čepici. Ivanka mi plakala na rameni, aby nemusela zpátky do domova. A Marcelka se smála, i když jsem ji zrovna točila hlavou dolů. Stačilo, že se mi mohla koukat do očí.

Tyhle děti jsou tak bezprostřední a šťastné z obyčejných věcí. V tuhle dobu už na mě možná zapomněly. Já na ně asi nezapomenu nikdy. Přeju jim do života víc štěstí, než měly doteď. A nemůžu se zbavit pocitu, že jim ještě něco dlužím.

Tak těsně jdou za sebou. W. Shakespeare: Hamlet

Kdykoli v poslední době něco napíšu, zjistím, že se opakuju a zas to smažu. Zkrátka, sychravo a deštivo není jen okolo mě. Nechci psát o svých splínech, jsem lítostivá a cítím se ublíženě, takže si dám pauzu a začnu psát, až se zase rozjasní.

Říká se, že když se člověk dostane na dno, má se od čeho odrazit. Jenže já se potřebuju nadechnout…

Říká se to. A já se tím snažím řídit. Snažím se nemít předsudky, nehodnotit lidi podle prvního dojmu, hledat motivy nepochopitelného jednání a hlavně - neodsuzovat. Někdy to opravdu není snadné. Ale dala jsem si závazek, že budu mít ráda všechny, kteří mi neublíží tak, abych měla důvod k opaku. A že se budu snažit mít pochopení pro ty, kteří to udělají. Vím, že to asi zní naivně a banálně. Ale většinou se mi to daří.

Zvláštní ale je, že místo aby i ostatní nechali na pokoji mě, stále více lidí má pocit, že má právo mě hodnotit, soudit a odsuzovat. A je úplně jedno, jestli je to za to, co dělám, co říkám, s kým chodím nebo jak vypadám. Jsou i tací, kteří si na mě udělají názor po přečtení půl věty z tohohle blogu.

Jenže - víte co? Odsudek některých lidí mě opravdu mrzí. Ale u těch ostatních - klidně si o mě myslete, že jsem blbá, namyšlená či bůhvíjaká. Ostatně, jak říká můj bratr, obstát v tom není snadné. Konkurence je obrovská.