Rebe

...anorexie? Já vím, chřestící kosti a odpor k jídlu. Jenže to je až konečná fáze, jak se to pozná na začátku? Kde končí obyčejné "Nemám čas se najíst" nebo "Namám hlad" a začíná anorexie? A kdy člověk pozná, že už má problém, který sám nevyřeší? Dokdy je to jen období, kterí zase přejde, jako už několikrát?
Znáte to, kámoška má takovej problém...

Inu, to je věc, která v naší rodině trochu chybí. A když už si někdo něčeho všimne, tak to zhusta nedá najevo.
Když přijde máma od kadeřnice, řeknu něco jako Jé, tys byla u Marcely, jak se má? a celá rodina pochopí a spustí pochvalné ódy na nový účes.
Jenže opačně to jaksi nefunguje. I když koupím nový lustr nebo kytku, po pár dnech to mámě řeknu a ona zpravidla zareaguje Všimla jsem si. A zbytek rodiny? ...

Mám novou barvu vlasů. Dřív byly jako mléčná čokoláda, teď je mám jako mulatka. Ve škole to mělo úspěch, ale doma? Darmo mluvit.

No jasně, do Evropské unie vstoupí celá republika naráz, ale já tam budu dřív - v Unii budu už v pátek odpoledne. V sobotu už budu v Římě...

Tři dny v městě antických památek, už se těším. Tak držte palce, ať vyjde počasí, a pořádně si oslavte, až v té Unii budete taky.
Docela se těším, že cestou zpátky už Unii neodpustím...

Začíná mě bavit, jak pokaždé, když nahá česká celebrita roztáhne nohy před foťákem, naše média mluví o pornu. Je mi jasné, že vymezení erotické fotogragie a porna je nejasné. Ovšem mluvit o fotkách Marcely Březinové jako o tvrdém pornu se mi zdá hodně přitažené za vlasy. TVRDÉ porno je to proto, že se tam prezentuje jako TVRDÁ punkerka? Zajímalo by mě, jak by tihle novináři nazvali takové ty fotky, na kterých mnoho mužů a mnoho žen spojuje nejrůznější části svého těla. Zkrátka a dobře, jaký název mají novináři pro tvrdé porno, když takhle říkají soft fotkám?

Včera skončil první živý koncert a já si uvědomila, že jsem o tomhle "kultovním pořadu" ještě nic nenapsala. Přiznávám. I já podlehla svodům TV Nova a každou neděli sedím u televize a držím palce. Ano, palce, protože jsem starý držgrešle, takže poprvé jsem SMSku poslala až včera.
Svá hodnocení kandidátů už na blog hodil David, já to ale vidím úplně jinak. Takže, nikdo se neuražte, pokud hned na začátku "vyhodím" vaše favority. Rozhodují dováci.

První finálový večer byl pro mě docela překvapivý - vypadla Veronika. Nezdálo se mi to spravedlivé, protože zdaleka nezpívala nejhůř, ale je pravda, že její image poslušné školačky mi taky nesedí. V sestřihu vypadala líp, měla vlnité vlasy a ofinu ke straně, ale ve finále se vrátila k ofině. Zkrátka a dobře, černý hlas a blonďaté vlásky s ofinkou k sobě moc nejdou.

Koho jsem tipovala já? Standu Dolinka. Davidův favorit mě teda nepřesvědčil. Odpustila bych mu, že v devíti zapomněl růst i že si už češe přehazovačku, odpustila bych mu slzičky, človíčky, místečko i všechny další příšerné zdrobněliny, ale odpustit mu falešný zpěv nedokážu. Porota se nás neustále snaží přesvědčit, že show je důležitější než perfektní zpěv, ale mě o své divoké kartě nepřesvědčili. Fakt je, že Standa je bavič. Jeho "you never see me cry" mě porazilo

Dalšími favority na vypadávání jsou pro mě Tomáš, Petra, Julián, myslím, že udržet déle by se mohli Šárka a Petr. Jejich dřívější odchod bych taky neobrečela, obrečela bych snad jen Martinu, svoji favoritku.

Rozhodně nejsem Martininou favoritkou od počátku. Z Divadla Komedie bych ji asi dál nepustila. Zpívala skvěle, ale říkala jsem si, že na Superstar nemá vzhledově. Po dalším kole je ale všechno jinak - ta holka je vážně čím dál krásnější. Zpívá asi nejlíp ze všech, navíc je temperamentní a zábavná. Sámer je velká konkurence, ale pro mě je Superstar Martina. Pokud vyhraje Sámer, zatleskám mu, ale když vyhraje Martina, její CD si určitě koupím. I když je fakt, že Sámer si s mojí milovanou Arethou dost šplhnul. Být tam já (OK, je to blbost, ale KDYBY), taky bych zpívala Arethku.

Ale rozhodují diváci. Každý má svého favorita a pro někoho je třeba právě moje favoritka nestravitelná. Každopádně já jí budu držet palce a posílat SMSky.

Jsou překvapení přijemná a jsou překvapení nepříjemná. Být nepříjemně překvapen někým, od koho bychom čekali jen příjemná překvapení, bolí víc. Ale být příjemně překvapen někým, od koho bychom se toho nenadáli, je o to větší šok.

Právě takový šok mi připravila naše prateta. Vždycky jsme s ní tak trochu bojovali, protože vztahy s ní byly jako na horské dráze - za co nás jednou pochválila, to nám podruhé předhodila jako osmý smrtelná hřích. Vždy jsem se s ní snažila vycházet, protože krev není voda, že, ale po strýčkové smrti s námi přerušila všechny kontakty. (Za jeho smrt totiž mohl můj otec - před deseti lety postavil lávku, ze které strýček vloni spadl a dva měsíce nato zemřel, jasné jak facka.) Neodpovídala na dopisy, pokládala telefony.

První kontakt skoro po roce navázala včera. Přišla mi složenka - poslala mi peníze jako dědictví po strýčkovi a jako poděkování za všechnu pomoc.
Ne že by to byla ideální forma rodinného kontaktu. Ale vstřícné gesto oceňuji. Zejména když teď už nemusím shánět brigádu, abych měla na prázdniny

Počasí se nakonec rozhodlo uzavřít se světem mír a tak jsem s neteří Veronikou v pátek vyrazila na Matějskou. Bylo to na poslední chvíli, prostě bylo venku hezky, tak jsem zvedla telefon a zavolala Jitce, co by na to říkala. Na možnost zbavit se na celé odpoledne toho malého ďáblíka reagovala velmi vstřícně...

Bylo to super. Byly jsme na houpačkách, na kolotočích, na koníčkách, závodily jsme na autíčkách, měly jsme cukrovou vatu a mámě a tátovi jsme koupily perníkové srdce.

Z dětství pamatuju sprinty k volnému autíčku a praní o lodičku houpačky. Nic takového Verča nezažila - na některých atrakcích dokonce jela sama...
Víc mě ovšem šokovala takřka totální absence nafukovacích balonků. Teda, ne že by se neprodávaly vůbec - nafukovací koně, tazmánské tygry a barbínky prodávají všude, ale obyčejný nafukovací balonek... Nakonec jsme ho sehnaly. Stál 40 korun a už večer byl vyfouknutý. No nic.

Kdo chce vidět fotky, jsou na známé adrese.

Fascinují mě marektingové triky typu Tři za cenu dvou, výhodné rodinné balení, duopack a podobně. Experti jsou v tomhle zejména Tesco a Delvita. Jejich cenová strategie se drží hesla Nechci slevu zadarmo. Jak si jinak vysvětlit, že džus s 10% zdarma stojí o čtvrtinu víc než ten bez nich?
Takových příkladů je spousta, ale doopravdy mě rozezlil poslední nákup vložek v Tescu. Jedno balení stojí 29,90, dvojité balení stojí 69,90. To si snad spočítá každý trubka, že se mu to hoodně nevyplatí.
Milé Tesco, měla bych skvělý reklamní slogan - 6 za cenu 9. Co vy na to?

Miluju Matějskou. I když jsem si jí jako malá moc neužila - moji rodiče ji nesnáší. Chodil tam s náma táta a svou averzi ke všemu, co se točí nebo houpe, řešil tím, že nás nejprve nakrmil párkama a cukrovou vatou a pak řekl, že po párcích a cukrové vatě přece nemůžeme na horskou dráhu. Takže jsme chodili jen na houpačky a do domů hrůzy.
Když jsem dorostla a dělala vedoucí, chodila jsem na pouť s dětma. Musela jsem je sice pořád hlídat, ale já byla zodpovědná, takže jsem na atrakce chodila s nima. Tehdy jsem si poutí užila asi nejvíc, pak to bylo horší - moji kluci poutě nesnášeli a tak jsem neměla s kým na poutě chodit.

Pak se mi oženil bratranec. Došlo mi, že se blýská na lepší časy. No jasně, když se ožení, bude mít dítě. A protože celá rodina poutě nesnáší, stanu se pouťovou tetou.
Musela jsem čekat další tři roky, než přišel potomek a další tři roky, než dosáhl věku, kdy už jsou ochotni mi ho (teda ji) půjčit. Bylo schváleno, že půjdeme na pouť a malá se už nemůže dočkat. Jen co se oteplí...

A v tom je právě háček. Pořád je zima jako na sibiři, jediný týden, kdy bylo teplo, byla Veronika na horách. Teď navíc začalo i pršet. A pouť končí v pondělí.
No dobře, já klidně počkám na příští rok. Od narození dalšího prcka, Martínka, je jasné, že mám vystaráno aspoň na patnáct let. Jenže Verunka všem vykládá, že spolu půjdeme na pouť a nemůže se dočkat. Co jí mám říct? Zas..ný počasí.

Zebra má černé a bílé pruhy. Žádné šedé, už vůbec ne růžové nebo třeba zelené. A stejně tak vidí svět i naše média. Od Mladé fronty po Blesk, od České televize po Novu - svět je podle nich černobílý. Buď jsi pro útok na Irák, nebo proti němu. Židé jsou oběti a muslimové jsou teroristé. Děti jsou agresivní. Podnikatelé jsou tuneláři.

Už si na to zvykám. Ale v souvislosti s protipotratovým zákonem se mě rétorika médií dost dotýká. Podle našich médií se totiž lidé dělí na odpůrce potratů a na jejich zastánce. Nejsem odpůrce potratů, naopak jsem proti jejich zákazu. Uráží mě ale, když o mě někdo mluví jako o zastánci potratů. To si jako představují, že lidé jako já si před spaním prohlížejí obrázky embrií po potratu, snídají dětské nožičky a na dovolenou jezdí na potratové kliniky?
Pokládám potrat za krajní řešení jinak neřešitelné situace a odmítám ženě upřít právo se pro něj rozhodnout. Pro mě je to ale možnost nepřijatelná a na potrat bych nešla. Opravdu jsem zastánce potratů?