Rebe

Teda, jasně že ne úplně ve všem - místo předních nohou mají ruce, bývají o něco málo méně chlupatí a vyjadřují se o něco artikulovaněji. Ale pokud jde o očurávání patníků a zdí domů, nemají si vůbec co vyčítat. Snad jen, že psí moč tolik nesmrdí.

Někde jsem četla, že muži milují čůrání ve volné přírodě, protože už v pravěku chodili čůrat za jeskyni a na záchod začali chodit až ve středověku. No nevím, podle mě už od pravěku nějaký ten pátek uběhl a většina mužů toho za jeskyní moc nenačůrala, takže by jim ten požitek chybět nemusel.

Dřív mi připadali úsměvní pánové, kteří s popuštěnými kalhotami a lehce rozkročenýma nohama "hledí do kraje" u silnice nebo "pozorují stěnu" u nějakého domu. Ale už mi to přestává připadat úsměvné. Naopak, dokáže mě to pěkně naštvat - pán, který očůrává stěnu patnáct metrů od veřejných záchodků nebo mládenec močící v keřích u domovního vchodu. Inu, proč by je mělo zajímat, že dané místo až do první pořádné průtrže mračen hnusně smrdí? Že ty keře dřív nebo později boj s agresivní močovinou vzdají? Že si v těch keřích hrají děti?
Uznávám, je ode mně hloupé chtít takovou reflexi od někoho, komu nepřipadá nechutné držet si cigaretu v puse stejnou rukou jako malou chvíli předtím ... vy víte co.

...začínají být stejné jako se Židy. Nikdy jsem moc nechápala, jak může někdo nenávidět Židy. Jak je pozná? Chápu, že má někdo odpor k černochům - jde po ulici, potká někoho s tmavou kůži a cítí nenávist. Divný, ale pochopitelný. Ale jak můžu nenávidět někoho, koho si neumím konkrétně představit? Jo, taky bych poznala ortodoxní židy s pejzama, ale židovka je i moje blonďatá spolužačka z gymplu.

Z toho důvodu se mi rasismus vůči Romům zdál poněkud smysluplnější. Cikána přece každý pozná. Zjišťuju však, že já teda ne. Zejména pokud jde o holky - Romky v Superstar.

Nejdřív jsem se to dozvěděla o finalistce Martině. Nikdy mě to nenapadlo, ale když ji vidím dýl, dochází mi, že některé romské rysy asi má (ty samé má teda i moje sestřenice, která určitě cikánka není).
Z dnešní přílohy Lidovek jsem se ale dozvěděla o dalších dvou Romkách, které se dostaly dost daleko - Marta Balážová a Ivana, moje favoritka z predkol, která zpívala Lucku Bílou. Padlo tam, že stejně nemohly vyhrát, když jsou Romky. A proč? Copak to někdo poznal?
Možná jo a jen já to nepoznám, ale při pohledu na fotky těch holek si říkám, že je jen otázka času, kdy mě skini začnou honit a baseballkama v ruce.

Nikdy jsem ze zubaře strach neměla. Asi to bude tím, že mi pokaždé pochválil zdravé zoubky, maximálně odstranil zubní kaz za předními zuby.
Ode dneška se všechno mění! Ode dneška budu k zubaři chodit se svírajícími se útrobami. Může za to změna doktorky. Dneska jsem u ní byla poprvé.

Nejdřív zhodnotila stav chrupu. Nevím, co ta čísla znamenala, ale pokud to byly známky jako ve škole, vidím to tak na dostatečnou.
Pak škrábla do plomby a usoudila, že to vyvrtá znovu a jenom provizorně zacementuje. Nevim, jestli může kaz prolézt až do nosní dutiny, ale podle toho, jak hluboko mi vjela vrtačka, zjevně může.
Potom přišlo odstraňování zubního kamene. Tahala ho hluboko zpod dásní, takže jsem po zbytek dne plivala krev.
Pak mě učila technice čištění zubů, která nejlépe odstraňuje zubní kámen. Z modelu přitom zuby odlétávaly na všechny strany. Teda, jestli mě čeká tohle...
A nakonec usoudila, že za problémy se zubním kamenem může to, že mám ve spodní čelisti zuby moc nahuštěné. To prý budeme muset vyřešit. Nejspíš chirurgicky - ?!??!!!

Tak mi říká bratránek před svými kamarády. Znamená to Kontejner Zla. Inu, tomu se říká rodina, soudržnost, vlastní krev...

a hodně hluboko jsem chtěla zalézt, když jsem zjistila, jak naivní byla má představa, že jsem na svém blogu úžasně anonymní. OK, všimla jsem si, že je dole moje občanské jméno, ale vždycky jsem si říkala, že to ocení jen moji přátelé, ostatní nad tím můžou leda tak pokývat hlavou. Ale ouha.

Už bych si měla pomalu zvyknout, že na naší katedře mají všichni sloní paměť. Že si mě pamatuje profesor historie, u kterého jsem dělala zkoušku, to chápu, ale že si mě pamatuje sekretářka, to mi hlava nebere. Právě ta v pátek okomentovala můj zápis o školní exkurzi. Nejdřív jsem se zasmála té vzpomínce, ale pak mi začala v hlavě šrotovat kolečka, kde jsem o tom vlastně psala. No jasně, jenom tady. Zvládla jsem rozdýchat, že to našla i že to četla. Ale že si i skoro po roce pamatuje, že jsem to psala já, a dokonce ví, kdo jsem to já?! A já si lebedila v pocitu, jak jsem krásně anonymní a nikdo mě nezná. Uups.

Skvělou radu mi dala kámoška - když ti vadí, že tě znají, tak jdi na Ekonomku. Tam budeš jen číslo. Jenže při mý smůle...

Co osvěží líp než ranní sprcha? Odpolední sprcha. Ano, na rozdíl od lidí, kteří večer splachují špínu dne, a od těch, kteří se po ránu zbavují stínů noci, já nejradši odpoledne smyju prach všedního dne. Může být něco lepšího?

Může, a to přírodní sprcha. Pořádný liják uprostřed krásného jarního dne, když sluníčko svítí, je teplo a vzduch je plný vody. Jako včera.

A co osvěží ještě víc? Když se na to koukáte z okna a do školy musíte vyrazit až když už zase svítí sluníčko

Brášku jako já nemá každý, tak se musím pochlubit. Jasně, důležité je, umět přesně říct, co chci. Ale ne každý má někoho, kdo plní velká přání...

Siemens SL55

Tři dny v Římě. Spousta námětů k psaní, řeklo by se. Jenže já nemám slov. Obyčejně při hodnocení těchto dnů slastně vydechnu a šťastně se usměju. Mám-li to verbalizovat - NÁDHERA. Slovo, které to ale ani zdaleka nevystihuje.

Modré nebe s fotogenickými obláčky a sluneční paprsky.
Krásný den s milým, pozorným a něžným mužem, žádné hádky ani výčitky, jen spousta lásky.
Dýchající historie a pulzující současnost, radost i melancholie, vonící azalky na Španělských schodech.
Italská pasta a zmrzlina místo oběda.
Mužské úsměvy a lichotky u fontány di Trevi.
Ranní opar a večerní letadlo nad hlavou, volání dálek a lákání domova.
A ještě mnohem víc...

Až to strávím, dodám sem pár fotek.