Rebe

Aby to zas nevypadalo, že nikomu a ničemu nedovolím, aby mi zlepšil náladu! Dneska jsem na Florenci potkala Danečka-Vráskáčka. Stála jsem ve frontě u pokladny a on od ní odcházel. Koukala jsem mu do očí a on si toho všimnul. A pohled mi oplatil. Trvalo to tak straaašně dlouho a on má strašně hluboký oči a tak... Tož z toho budu žít ještě asi rok

Podzimní deprese zjevně nesouvisí se sychravými rány a plískanicemi zalézajícími pod nehty. Deprese se může z ranní mlhy vyloupnout spolu se sluníčkem a nezažene ji ani barevné listí ve vlasech. A tak i když se omotám oranžovou šálou a v odpoledním slunci se procházím červenající se Prahou a směju se turistům vzdychajícím nad krásou, které si užívám stejně jako oni, je mi smutno.

Asi není fér vinit podzim ze smůly v lásce, hypernáročné praxe, bolavých hlasivek a pocitů, že mi něco schází. Ale je něco, na co lze svést melancholii líp? To je přece snadné jako v lijáku utajit slzy na tvářích.

Tak s tím je konec! Od pondělka si nechávám říkat paní profesorko. Uznávám, je to lehce absurdní titul pro nehotovou magistru. Ale když už se musím mordovat s gymnaziálními trdly, tak co!

Malta má všechno – mořské vlny tříštící se o útesy, západy slunce, pláže, palmy a teplo. Tisícileté památky i přátelské lidi. Dobré jídlo a pití. Volanty vpravo a šílené řidiče. Ale nebojte se, s volantem na druhé straně jezdí jako blázen každý. Tak zhruba o tom jeden teplý zářijový večer hráli a zpívali Paul se Simonem.

Vlastně to byla docela náhoda – vraceli jsme se z večeře v restauraci Don Vito a z procházky v zálivu, když se tichou ulicí rozlehla hudba. Rozhlíželi jsme se, odkud vychází, a objevili jsme zahradu hotelu St. Paul. Pod kvetoucími ibišky byly rozestavěny židle a stolečky, vedle baru stálo podium a před ním taneční parket. A vítání byli nejen hoteloví hosté. Tak jsem zůstali – poslouchali jsme, tancovali a bavili se.

V poslední sloce Simon zpíval o tom, že když turisté z Malty odjedou, občas se jim zasteskne a mají pocit, jako by jim něco chybělo. Myslím, že měl pravdu...

Poprvé v životě jsem letěla letadlem. Jak se mi to líbilo? Psychicky jsem se nemohla srovnat s tím, že se dopoledne ráchám v hotelovém bazénu na Maltě, odpoledne se procházím s Lucou po Miláně a večer se zamuchlávám do peřiny ve své posteli. Ale jinak se mi to líbilo moc. Zejména ta chvíle, kdy letadlo naplno roztočilo motory a zrychlení mě zamáčklo do sedadla. A pak bublina v krku, když se letadlo odlepilo od země. Překvapilo mě, jak prudce letadlo stoupalo – bavila jsem se představou, že by se sedačky urvaly a seštosovaly u ocasu. Taky mě zaskočily turbulence při prolétávání mraky. A taky to, že i vysoké hory na Sicílii z té výšky vypadají jako vzorky na závěsech ve školní jídelně. Ale nebála jsem se. Totiž, seděla jsem jen kousek před motory, takže kdyby mě podtlak vytáhl ven, nemrzla bych dlouho a motory by si mě vcucly.

Pomáhá to, dívat se na svět s nadhledem. A nemyslím to jen symbolicky. Opravdu se problémy zdají menší, když se na svět koukáte z výšky deseti kilometrů. I když ještě víc mi hlavu vyčistil podhled. Byli jste někdy pár metrů pod mořskou hladinou? Já jo, a nadchlo mě to tak, že jsem se málem utopila, protože se mi nechtělo z té nádhery vynořit.

A proč to všechno píšu? Protože mám černé svědomí. Cestopisy ze Skandinávie slibuju už rok. A tak s tím chci začít něco dělat. Proto jsem zavedla novou rubriku – cestopisy.
Těšte se!

Někdy asi vážně stačí naplno říct, co mi vadí. Jen jsem si postěžovala na uslzené sychravé ráno, sluníčko zase vykouklo. A vyčarovalo vážně nádherný den - dopoledne mi posílalo prasátka ze zlaté ohrádky na střeše Rudolfina, odpoledne se mi prohráblo ve vlasech na Karlově mostě a večer se na mě smálo z červených listů psího vína za okny našeho domu.

Zase mě můj život začíná bavit. Má vážně spoustu výhod - zejména pohled z oken katedry na Malou Stranu a Pražský hrad stojí za to. Ale ani duševní strava místo oběda není zlá. A moc se mi líbí potkávat staré známé. A i když mě sem tam někdo ignoruje, vždycky se najde někdo, kdo se na mě usměje a zeptá se, jak se mám. A chce slyšet odpověď!

Vím, že poslední paprsky už dlouho se smogem bojovat nevydrží a bude pršet a pršet. A já? Asi si zaprším taky. A pak se zase proběhnu mezi školama, zamávám svatému Vítu a zkusím se na všechny usmívat. A ptát se, jak se mají. A opravdu je poslouchat...

Ještě před deseti dny jsem se potápěla v moři a nastavovala sluníčku kolou kůži. Vyhřívala jsem se jako kočka na zápraží a děsila se návratu. A věděla jsem proč - v Praze hlásil pilot osmnáct stupňů, o týden později jsem se probudila do pravého pošmourného podzimního rána. Z pokličky na nebi mě rozbolela hlava.

Ale teď už na sychravé stesky nemám čas. Všechny zápisy jsem ve zdraví přežila a začal další semestr, už snad předposlední. Po celkem poklidném roce si zase užívám přebíhání mezi čtyřmi budovami UK a vybíhání do čtvrtého patra. A žádný čas na jídlo. A šílený fronty v knihovnách. A vysilující byrokracie na studijním. Ale taky spolužáci, které jsem viděla naposled ve druháku. A občas dost nečekaná setkání.

Veskrze mám pocit, že je všechno v normálu.

Cestopisy z Malty budou.