Rebe

Asi je to cestovní horečka. Zítra odlétám na dovolenou na Maltu a místo abych se těšila, jsem hrůzou bez sebe. Ale třeba je to jen tím, že jsem nikdy v životě neletěla letadlem, jenom jednou na pružném laně, ale to bylo akorát padesát metrů, tak se to asi nepočítá. A taky je pravda, že představa sluníčka, třiceti stupňů a megalytických chrámů mě celkem láká.

Držte mi palce, ať přežiju, mějte se krásně a já se za týden zase ozvu.

Znáte takový ten fousatý vtip o tom, jak po dvaceti letech propouštějí ženskou z kriminálu a ona se s holkama na cele loučí s tím, že až je pustí, musí se sejít a dopovídat si to? Není to vtip...

V úterý jsem pořádala večírek pro pár přátel. Jarka mi nabídla, že mi do knihovny vrátí knihy, kterým končí výpůjční doba, zatímco budu na Maltě. Jenže jsem jí je večer zapomněla dát, tak jsem jí je včera vezla. Plán byl, že tam ráno přijedu, pokecáme, pojedu domů udělat si něco k obědu a pak zařídím poštu a zajedu k dědečkovi a babičce. Dopadlo to tak, že večer v devět volala máma, jestli si má dělat starosti. Jenže jsme si ani zdaleka nestihly říct všechno...

Když jsem byla malá, hrávali jsme si ve vaně s kelímky a s igráčky. Napustili jsme si plnou vanu vody, přidali spoustu pěny a střídavě si hráli na hospodské, kteří ve výčepu nalévají pivo, a na vědce odhalující tajemství podmořských světů. To se dělalo tak, že jsme igráčka hodili do vany a přemýšleli, jak dlouho ho můžeme nechat pod vodou, než se utopí. Jak se chudáci igráčci museli cítit, jsem pochopila nedávno.

Protože se chystáme na dovolenou na Maltu, což je kus skály vykukující z moře, zakoupili jsme potápěčské brýle, abychom se také mohli pokochat výhledy pod hladinou. Protože mi ty brýle ale úplně nesedí, rozhodla jsem se vyzkoušet v umyvadle, jestli mi do nich nenateče. Táta měl kontrolovat, jestli bude hladina dosahovat až nad hodní okraj brýlí okolo uší. Napustila jsem plné umyvadlo, nadechla se a položila obličej do umyvadla, až jsem nos opřela o dno. Pak už jsem jen slyšela, jak táta říká "No, skoro" a ucítila jsem, jak mi začíná zezadu intenzivně tlačit hlavu ještě hlouběji do umyvadla. Můj nos pomalu začínal mít ještě rozpláclejší tvar než obvykle a mě pomalu docházelo, že mě táta v tom umyvadle může klidně utopit. Když mi to došlo úplně, vydechla jsem tak prudce, že vzduchové bubliny proměnily umyvadlo ve fontánu a voda mě ohodila od ramen až dolů. Po tomhle tyjátru naštěstí táta moji hlavu pustil a já se mohla znovu nadechnout, ale ... slibuju, že už nikdy nebudu igráčky topit ve vaně!

Měla jsem sice mokré i spoďárky, ale do brýlí mi nateklo jen trochu, takže potápět se můžu!

Já věděla, že to přijde! A přišlo. Lidé se začínají bouřit proti reality show a posílají Radě stížnosti. Ne že by nebylo proti čemu se bouřit. Ale že by mi vadila sprostá slova a hovory o sexu?

Sprostá slova jsou pro mě vážně překvapením. Já myslela, že budou vybráni pouze inteligentní a vzdělaní lidé a mluvit budou podle předem připraveného scénáře, tedy pochopitelně kultivovaně a spisovně. Cože, ti lidi mluví, co je napadne? A tak, jak jim zobák narost?! Jsem v šoku.

Ještě víc mě ovšem šokují hovory o sexu. Ještě nikdy jsem nezažila, že by o sexu někdo začal mluvit dřív než po dvou hodinách. Oni před sebou mají až stodenní půst a už po čtyřech dnech a tom mluví? Copak není spousta vznešenějších témat, o kterých by mohli mluvit? Zejména když tam mají tolik jiné práce!!

No nic. Původně jsem se chtěla těmhle klíčovým dírkám vyhnout, ale asi budu muset nakukovat. Začíná to být docela zajímavé.
A propos - už se poprali?

Sluníčko konečně pochopilo, že by mohlo alespoň předstírat, že si všimlo, že je léto. Tudíž můžu konečně vytáhnout ze dna skříně šatičky a dokázat, že i já mám prsa.
Ale na sexy noční košilku to není. Právě jsem si totiž pořídila flanelové pyžamo a jsem z něj tak na větvi, že v ničem jiném teď spát nebudu. Původně je určeno pro děti, jenže moji velikost neměli, tak jsem si musela koupit velikost 176. Důsledkem toho můžu nosit kabátek místo županu a v kalhotách mám zadek jako Velkoknížectví poznańské. Ale to je mi fuk - na růžovém pyžámku se na mně totiž chechtají opičky a ještě k tomu mám polštářek s hvězdičkama

Vlastně spíš nad vodou - podle nejnovějších zpráv už Dunaj kulminoval a tudíž nehrozí, že se vylije do historických uliček Regensburgu. Hodně se mi ulevilo, protože bych se nerada ve zprávách koukala na obrázky, na nichž by se můj druhý domov topil v kalných vodách jako před třemi lety.

Ovšem pohled na potopené domy v jiných částech Evropy nesnáším o mnoho lépe. Zejména záběry z Rumunska se mě dost dotýkají, protože téhle zemi taky za mnoho vděčím. Myslím, že nejsem sama, kdo v Rumunsku nebo Bulharsku prožil krásné dny. A proto všechny, kdo jsou na tom podobně, prosím - pomozte taky. Vypátrat nadační konta byla trochu kovbojka, vám to ale usnadním.

Konto pomoci postiženým povodněmi v Rumunsku a Bulharsku u nadace Adra má číslo 211211211, kód banky 0300. Pro pomoc Rumunsku použijte variabilní symbol 888, Bulharsko má 889.
Pomozte, prosím.

Nedávno se do mě zakoukal kamarádčin bratr. Vymámil z ní moji adresu a pak mi posílal romantické maily, v nichž opěvoval moje nádherné všechno, vyjadřoval ochotu snést mi modré z nebe a za ploužák se mnou nabízel cokoli na světě. I Pána prstenů! Kompletního!

Trvalo mi asi týden, než jsem sesmolila odpověď, v níž bych mu dala košem, aniž bych mu zlomila srdce. Snad se mi to povedlo, jen jsem ještě požádala kamarádku, ať mu řekne, že jsem sice pohledná, ale jinak naprosto blbá a nesnesitelná. No dobře, nečekala jsem, že se tomu Blanka bude bůhvíjak bránit, ale mohla říct třeba něco v tom smyslu, že bráchovi o mně nebude lhát, nebo tak něco. Ale ona odpověděla – „To s tou blbou a nesnesitelnou je boží“

Boží?!?!

Poslední dobou fakt nic moc – že je léto se pozná jen podle kalendáře, ale šortky bych stejně nosit nemohla, protože mám stehna samou modřinu. Navíc mě pořád bolí ta spálená ruka a ještě se mi udělala afta. Jsem bez peněz, nemám co na sebe, za týden a půl začíná zkouškový a já jsem stále úplně dutá. Můj sexuální život je na nule, Luke se rozešel s Lorelai a Plamínek má zase blechy. Ale možná je všechno v pořádku a já jen mám svou obvyklou srpnovou depresi. No jasně, to už tady bylo.

Ale já mám lék. Přestala jsem přemýšlet, jakou barvu má můj nový koberec – není to béžová, velbloudí, lískooříšková, karamelová ani kapučínová. A už vůbec ne vanilková nebo citronová s nádechem do meruňkova.
Totiž, když jsme na Baltu řádily ve vlnách a pak skákaly do písku a po zadku sjížděly po dunách k pláži, měl tam písek přesně tuhle barvu. Takže zapomenu na depresi a nepodařené léto, na balkoně otevřu markýzu, rožnu všechny žárovky v pokoji, natáhnu ty nové červené bikiny a budu se opalovat na své soukromé písečné pláži.

Jen nevím, jak mi to pomůže s těma zkouškama.

V sobotu v noci bylo nebe nad Kašperkem plné hvězd a, i když jsem žádnou padající hvězdu neviděla, s horkým čajem v dlaních a Mléčnou dráhou za krkem to byla romantika jako blázen. Jenže je trochu absurdní psát o mžikavém světle bezvýznamných hvězdiček na druhé straně vesmíru, když jsem celý večer měla oči jen pro Honzu Potměšila v Růži pro Algernon.

Isaac Asimov prý kdysi prohlásil, že takovou povídku, jako je Keyesova Růže pro Algernon, by strašně rád také jednou napsal (btw. to já taky). A to ještě nevěděl, co se stane, když se přidá prázdná scéna jen s nemocničním lehátkem, jednoduchá hudba a Honza Potměšil.

Tuhle hru jsem už jednou viděla, věděla jsem, co čekat, takže tentokrát jsem se dokázala vedle hry soustředit i na něco jiného než na pravidelné střídání nádechů a výdechů. A některé myšlenky té hry mi málem zavařily mozek.

Třeba to, že mentálně retardovaný Charlie VĚDĚL, že je hloupý. Co když si jen myslím, že jsem chytrá, a tudíž jsem na tom mnohem hůř.
Nebo to, že byl šťastnější, dokud by hloupý. A že je možná lepší věřit v lásku lidí, kteří nás nemají rádi, než vědět, že za to, proč nás rádi nemají, vůbec nemůžeme. A že i když to změníme, nezačnou nás mít rádi.
A že zhloupnout je bolestivější než zmoudřet, ale přináší to klid v duši a snad i štěstí.
Že ne každý je tak dobrý, jak si můžeme myslet, ale stejně je lepší si to myslet, než znát pravdu.
A že láska není tak silná jako pocit viny.

Skoro bych na to zapomněla, ale naštěstí se vždycky najde někdo, kdo mi to připomene – dneska mám svátek! Už jsem letos jeden měla, ale na Rebeccu si zpravidla nikdo nevzpomene. Se Zuzanou je to lepší, je v kalendáři. Ale kdybyste (čistě náhodou, pochopitelně) stejně zapomněli – mám svátek!