Rebe

Vlastně na tom něco bude – Valentýn je tak trochu diskriminační svátek. Vánoce jsou pro křesťany, Chanuka pro židy. Je den matek i den otců. Den studentů i svátek práce. Ale kdy je den nezamilovaných?! No jasně, žádný není. Jako by se předpokládalo, že každý je zamilovaný. Pcháá!

Jasně, každý má někoho rád. Můžu slavit s rodiči, sourozenci, s kamarády a tak. Něco na tom je, když jsem se dneska loučila s dědečkem, řekli jsme si, že se máme rádi, a já si v tu chvíli uvědomila, že ho opravdu mám ráda strašně moc. JENŽE, zamilovaná do něj teda nejsem.

Taky můžu slavit sama, protože trocha sebelásky v dnešním světě nezaškodí. Proč ne, koupila jsem si kupu knížek a krásné šaty na promoci, napustila si vanu plnou voňavých bublinek a večer si třeba otevřu lahvinku vína. Ale medvídka s růžovým polštářkem a nápisem I love you sama sobě nekoupím a říkat mám tě ráda svému odrazu v zrcadle mi přijde ujetý.

Co s tím? Nejspíš nic. Zkrátka, nemůžu mít všechno. Loni jsem měla Valentýna se vším všudy, tak letos zkousnu, že jsem tak trochu diskriminovaná, a budu se těšit na příští rok. A i když se budem tvářit, že Valentýna neslavíme, protože je to hloupý americký vynález k navýšení zisků obchodníků … ty šaty jsou nádherný. A z bublinek mi voní kůže ještě teď.

Krásného Valentýna všem

To je Bratislava. Křivolaké uličky, malé obchůdky, čokoládovna u Michalské věže a galerie, které si za čtyřicet korun můžete prolézt od suterénu po půdu. A že je na co koukat! Kvůli výstavě Klenoty českého a slovenského moderního malířství jsem tam jela, a stálo to za to. Ostatně, Marie Uherská taky.

Taky jsem tam měla sbalit muže svých snů. Aspoň podle horoskopu. Brada Pitta ani Danečka jsem nepotkala, ale ani toho nelituju. Mámě totiž horoskop sliboval erotické zážitky a táta byl na služebce v Polsku.

Nesnáším happy endy. Zpravidla se z nich osypu a žaludek mě ještě den bolí jako po pečené kachně od mojí babičky. Ale v poslední době mi nějak začínají scházet…

Filmový happy endy jsou trapný. Zpravidla totiž spočívají v tom, že ti dva se po hodině a půl nedorozumění či nejrůznějších protivenství konečně potkají a po dlouhém pohledu z oka do oka se dlouze políbí a ruku v ruce odcházejí do západu slunce, případně si celí v bílém řeknou Ano. Jenže to podle mě vůbec hepáč není. Šťastný konec je společná smrt ve spánku po společném životě plném porozumění a lásky, výchovy kopy dětí, cestování, pracovních úspěchů a spousty dobrého sexu. Prvním vášnivým polibkem problémy nekončí, ale začínají.

Jenže to jsou filmový happy endy. Ve skutečném životě je vážně potřebné aspoň občas vidět, že to někomu vyšlo. Okolo mě se teď ale všichni hádají, rozcházejí nebo rozvádějí. Minulý týden v nějakém seriálu hrdina řekl, že si s vysněnou dívkou něco začne, pokud do hodiny potká někoho šťastně zamilovaného. Když se tak rozhlédnu okolo sebe, nejspíš bych musela vstoupit do kláštera.

Copak velká láska musí být vždycky tragická?

Žaludek jsem měla nervozitou stažený a z trémy jsem nedokázala sníst víc než půlku housky. Šlo mi o hodně. Dopadlo to dobře. Vlastně, velmi dobře. Už zbývá jen promoce, bude ze mě magistra a červeným diplomem si budu lochtat ego asi každý večer před spaním (ve dnech krize asi i víckrát denně). Už jsem v klidu. Já i můj žaludek. Napětí okolo něj se uvolnilo, žaludek se vrátil do původních rozměrů a hlasitě mě upozornil, že je v něm pusto prázdno. Mám hlad, že bych snědla i svoji mámu. Ale mám to!!!

Nezbývá, než poděkovat. Děkuju. Díky moc, vám všem, kteří jste mi projevili podporu – tady, mailem, smskou nebo jste zavolali, když mi nervy tekly nejvíc. Moc mi to pomohlo, tak ještě jednou díky. Můžete si bouchnout šampus na moje zdraví. A na vaše. Až budete potřebovat držet palce vy, stačí napsat.

Kolikrát já už se jen zlobila, že v televizi nic pořádného nedávají... No tak, je sobota, v úterý dělám státnici, takže mám všehovšudy tři dny. Pustila jsem se do opakování, chci si ještě zopakovat pokud možno všech 85 otázek. Namám čas se ani pořádně najíst, natožpak vyspat nebo, nedejbože, koukat na televizi. A tak, právě dneska, dávají Prázdniny v Římě. Jenže škola má přednost, a tak, i když trpím jako zvíře... ...no dobře, sakra, přiznávám! Koukala jsem se na první půlku. Viděla jsem, jak Audrey přijde do bytu Gregory Pecka a pronese, že to je patrně výtah, jak líže zmrzlinu na Španělských schodech a od prodavače kytek dostane karafiát, viděla jsem slavnou scénu u Bocca della verita, viděla jsem, jak na skútru projíždějí římskými ulicemi. Tak jsem si aspoň určovala památky a zkoušela je stylově a časově zařadit. Přece se dá koukat na televizi a přitom se učit...

A když jsem se pak chtěla jít zase učit, máma mi řekla, že jsem měkká.
Takže, jestli tu státnici v úterý neudělám, absolutně to není moje vina, ale může za to moje máma a televize Prima. A Audrey Hepburn. A Gregory Peck. A vy, že jste mi málo drželi palce. Tak!

nepotopíš?!! Jestli tomu před maturitou někdo věří, prosím. Já o tom týden před státnicí dost pochybuju. A to si připadám jako pořádně dutý sud. Snažím se sama sebe přesvědčit, že i když mám pocit, že nic neumím a že se teď snažím pracně dostat do hlavy to, co by tam za uplynulých pět let mělo být vypáleno rudým písmem, ve skutečnosti to v té hlavě všechno je a já si to jen musím připomenout.

Jenže řekněte, jak si mám něco takového namluvit?!

Mám za sebou něco jako poslední zvonění. Včera jsem udělala poslední dvě zkoušky na peďáku, dneska zaběhnu na studijní nechat si zkontrolovat index a pak už se budu jen šrotit na poslední státnici. Jak prohlásil jeden kolega s obdobným programem na následující dva týdny, v optimálním případě se ještě potkáme v únoru v aule Karolina. Už se to chýlí…

Byl to docela dobrej pocit, mít v indexu zapsanou už i poslední zkoušku. Pak mě z toho trochu rozbolela hlava a žaludek se mi stáhnul takovým tím nepříjemným pocitem životní nejistoty. Ale co, v květinářství na Budějovický jsem si koupila pět irisků a bylo to jako kdybych si duši natřela genzianou. Příjemně to chladilo a bolístka přestala bolet.

Byl pátek. Bylo třináctého. Ráno jsem zaspala a cestou na záchod jsem se přerazila o koš na prádlo. Měla jsem se vrátit do peřin a celý den z nich raději vystrkovat jenom nos. Neudělala jsem to. Dokonce jsem si na večer domluvila rande. A tak se pokazilo, co jen mohlo. Takže v noci jsem místo sexu koukala do šera a přemýšlela, co se sakra stalo, že nám to nevyšlo.

Vlastně se nestalo nic světoborného. Vždycky, když se šťastně zamiluju, zdá se mi to totálně jednoduché, snadné a samozřejmé. Tak co řešit? Jenže, když se nad tím zamyslíte, každý z nás má kolem sebe stovky a tisíce lidí, s nimiž se potkává, mluví s nimi a s nimiž je mu dobře. Lidí, mezi nimiž se jednoho dne vyloupne jeden, který nebude jako ti ostatní. To, že se to stane ve stejnou chvíli i tomu druhému, to, že se právě tihle dva zakoukají do sebe navzájem, to je vlastně šílená haluz.

No, a někdy to stejně nevyjde, i když tu haluz utrhnou oba dva ve stejnou chvíli. Asi o nic nejde, děje se to stále, každou chvíli někomu. I mně už se to párkrát stalo. A taky už jsem mnohokrát zjistila, že když získám něco, po čem jsem toužila a o co jsem fakt stála, nemusí to být takové, jak jsem si představovala. V lásce to platí dvojnásob. A taky to dvojnásob bolí...

Vždycky jsem měla předsudky vůči Richardům. Připadalo mi, že jsou to namyšlení kluci, kteří se tváří jako machové s holkou na každým prstě, ale když přijde na lámání chleba... Můj dědeček má teorii, podle níž jméno ovlivňuje to, jaký člověk bude. Nikdy jsem tomu nevěřila. Ale Richardové mi to neustále potvrzují.

Tak třeba tenhle Richard - mužně se mlátil do hrudi a tvářil se jako pán situace. Stačila jediná ženská, která se nelekla a začala se bránit, aby se Richard obrátil na zběsilý útěk.

No nic - můj favorit zkrátka Richard není. Ale stejně to může být právě on, kdo vyhraje Odhalené a dvanáct milionů. /Jojojo, já vím - melounů, ne milionů - co by dělaly gorily s penězma?!/ Škoda, že se nemůže zúčastnit Moja, teď když se ví, že je holka, fandím jí ještě víc.

Jo, milí Richardové - můj dědeček hrozně nechtěl, aby mi rodiče dali jméno Zuzana, prý nějakou znal a byla to děsná /píp/. Když si naši stáli za svým, začal tvrdit, že to vlastně asi byla Eva a ne Zuzana. Ale kdo ví

Myslím, že vím, jaké to je. Letos bych nejspíš udělala líp, kdybych si pod kůží vytvořila tukové zásoby a uložila se k zimnímu spánku. Stejně se mi pořád chce spát. Nic proti zimě, ale už se těším, až mě jarní tání vyškrábne z pelechu.