Rebe

Kdo ví, jak to vlastně všechno bylo. Snad jen červenky poletující kolem kostelní věže. Ale ty to nikomu nepoví, jen si to cvrlikají mezi sebou, když zpod aluminiového víčka vyzobávají smetanu. Jak jen to bylo v té písničce o pejskovi za výlohou – kroutí ocáskem, nebo vrtí?

Bylo nebylo, za horami, mořem a starou Anglií se do Irska zmítaného revolucí a republikánskými explozemi narodil chlapec. S kamarády si hrál na marťany a boj proti Anglánům a v klášterní škole se učil ručním pracím. Říkali mu Koťátko, po svatém Koťátku, učedníkovi nebo učednici svatého Patrika. Když ho nevlastní matka nachytala ve svých svátečních botách a sestřiných šatech a chtěla ho tak pro ostudu vyvést na ulici, řekl jen - Slibujete? A když ho po dalším výbuchu zkrvaveného vynášeli z hořícího klubu, do záblesků diskotékové koule volal – Foťte mě z té lepší strany!

Při svém pátrání po „Phantom lady“, která odešla do města měst, které nikdy nespí, a které ji pohltilo, potkal drsného rockera Billyho, John Joa v kostýmu křečka, kouzelníka Betieho a jen zprvu drsného policistu Wallise. U všech našel lásku, ale o té pravé slýchal jen v písničkách.

Ty nebereš nic vážně! vyčítali mu. Ale proč by měl, když na tomhle světě je všechno vážné. Vážné, vážné. Jako třeba hnutí hippie. Hudba. Showbiz. Nebo politika. A i když nejde stát stranou, když ti jednoho kamaráda zabije výbuch nálože kdesi v uličkách severního Irska a dalšího popraví republikáni, politika jen brzdí a odvádí pozornost od toho, co za to stojí. Třeba vydat se svou astrální cestou, u Marsu zahnout doprava a na Plutu si dát snídani...

Pro ty, kteří jsou mimo jako Koťátko – řeč je o filmu Snídaně na Plutu. Včera jsem byla v kině. V rychlém sledu jsem se smála, dojímala i bála. A zpívala si písničky, které tam bůhvíjak byly v každou chvíli přesně ty správné. A ještě doma v posteli jsem si připadala jako Forrest Gump nad čokoládovou bonboniérou.
Neumím psát recenze a stejně jako Oscar Wilde nejraději píšu o ničem, neb o tom toho vím nejvíc. Každopádně, i když tenhle film uvidím ještě určitě mockrát, už teď mě mrzí, že už to nikdy nebude poprvé...