Rebe

Ženy, které umějí vrhat pohled raněné laně a rozplakat se kvůli zlomenému nehtu, už to dávno vědí. Já ze sebe křehkou bytost dělat neumím, ale tohle už jsem pochopila - ženská nemůže udělat větší blbost než OSVĚDČIT SE.

Začalo to oprýskanou omítkou v šatně u mně v pokoji. Dostala jsem za úkol si odtamtud všechno vystěhovat, aby táta mohl udělat novou omítku. Jenže s tím jsem byla hotova už v poledne a v pokoji zaskládaném oblečením už se moc rozumných věcí dělat nedalo, a tak jsem usoudila, že odmontovat police a omlátit starou omítku přece zvládnu sama. Zvládla. Večer mě bolela záda, ruce, plíce jsem měla plné jemňoulinkého prachu a pálily mě oči.
Ale když mi to včera tak pěkně šlo, dostala jsem další den za úkol, přesát písek, potom zbytky omítky, asi třikrát uklidit prach z komory, pokoje i celé cesty z garáže ke mně do pokoje, nahodit zeď základní vrstvou, která se dává pod omítku, umýt okno a zase prosývat písek. Jenže kromě toho jsem pochopitelně musela jako každý víkemd pověsit prádlo ze tří praček, pomoct s přípravou jídla, uklidit po kočkách, ... Ještě jsem zvládla zajet na nákup do Ikey a do OBI a v sobotu večer jít na koncert. Pravda ale je, že teď padám únavou.

Asi budu muset začít trénovat ty laní pohledy.
Miláčku, zlomila jsem si nehet na palečku, fňuk fňuk. Mohl bys mě zachránit? Jsi můj hrdina. Aáách...