Rebe

To je Bratislava. Křivolaké uličky, malé obchůdky, čokoládovna u Michalské věže a galerie, které si za čtyřicet korun můžete prolézt od suterénu po půdu. A že je na co koukat! Kvůli výstavě Klenoty českého a slovenského moderního malířství jsem tam jela, a stálo to za to. Ostatně, Marie Uherská taky.

Taky jsem tam měla sbalit muže svých snů. Aspoň podle horoskopu. Brada Pitta ani Danečka jsem nepotkala, ale ani toho nelituju. Mámě totiž horoskop sliboval erotické zážitky a táta byl na služebce v Polsku.

Nesnáším happy endy. Zpravidla se z nich osypu a žaludek mě ještě den bolí jako po pečené kachně od mojí babičky. Ale v poslední době mi nějak začínají scházet…

Filmový happy endy jsou trapný. Zpravidla totiž spočívají v tom, že ti dva se po hodině a půl nedorozumění či nejrůznějších protivenství konečně potkají a po dlouhém pohledu z oka do oka se dlouze políbí a ruku v ruce odcházejí do západu slunce, případně si celí v bílém řeknou Ano. Jenže to podle mě vůbec hepáč není. Šťastný konec je společná smrt ve spánku po společném životě plném porozumění a lásky, výchovy kopy dětí, cestování, pracovních úspěchů a spousty dobrého sexu. Prvním vášnivým polibkem problémy nekončí, ale začínají.

Jenže to jsou filmový happy endy. Ve skutečném životě je vážně potřebné aspoň občas vidět, že to někomu vyšlo. Okolo mě se teď ale všichni hádají, rozcházejí nebo rozvádějí. Minulý týden v nějakém seriálu hrdina řekl, že si s vysněnou dívkou něco začne, pokud do hodiny potká někoho šťastně zamilovaného. Když se tak rozhlédnu okolo sebe, nejspíš bych musela vstoupit do kláštera.

Copak velká láska musí být vždycky tragická?