Rebe

Každou chvíli někdo umře. A každou chvíli umře někdo, kdo tady měl ještě zůstat. Já vím. Jenže... teď umřel Boris Rösner.

Když v Národním kvůli nemoci nemohl hrát v Pygmalionu, říkala jsem si, nevadí, počkám, až se uzdraví, a pak na to půjdu třeba třikrát. Spletla jsem se.
Když jsem si dneska pustila polední zprávy a slyšela, jak tam mluví o rolích, které hrál, ten minulý čas mě vyděsil. A věřila jsem, že se pletu. Bohužel, tentokrát jsem se nespletla.

Když jsem před nějakou dobou četla, že ani po svém onemocnění nepřestal kouřit, byla jsem na něj naštvaná - na to přece nemá právo, vždyť má takovou zodpovědnost vůči divadlu!
Vztek už mě přešel. Teď je mi jenom smutno. Pokaždé, když si uvědomím, že už se nikdy nebudu smát jeho Harpagonovi a plakat kvůli jeho Cyranovi, hledám po kapsách kapesník. Nechci být patetická. A nemám ve zvyku brečet kvůli lidem, které jsem ani neznala. Ale... no, asi mi něco spadlo do oka.

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že monopol má devastující vliv, který přetrvává i dlouho po jeho zániku. Tak třeba noviny metro - dlouho to byly jediné noviny zdarma. Postupně jsme si je sice přestali brát z drátěných stojanů a začali vyhlížet človíčky v legračních vestách, ale jinak se jejich služby moc nezlepšují. Spíš naopak.

Tenhle obrázek vídám skoro každé ráno na metru - kameloti 24hodin a Metropolitního expresu stojí u vchodu do vestibulu, usmívají se a s pozdravem nabízejí i své noviny. No a kamelot s vestou metra zatím stojí uvnitř a s někým si povídá...

Možná to není chyba těch novin, ale pouze tohohle jednoho kamelota. Jen mě to tak napadlo...