Rebe

Kdo ví, jak to vlastně všechno bylo. Snad jen červenky poletující kolem kostelní věže. Ale ty to nikomu nepoví, jen si to cvrlikají mezi sebou, když zpod aluminiového víčka vyzobávají smetanu. Jak jen to bylo v té písničce o pejskovi za výlohou – kroutí ocáskem, nebo vrtí?

Bylo nebylo, za horami, mořem a starou Anglií se do Irska zmítaného revolucí a republikánskými explozemi narodil chlapec. S kamarády si hrál na marťany a boj proti Anglánům a v klášterní škole se učil ručním pracím. Říkali mu Koťátko, po svatém Koťátku, učedníkovi nebo učednici svatého Patrika. Když ho nevlastní matka nachytala ve svých svátečních botách a sestřiných šatech a chtěla ho tak pro ostudu vyvést na ulici, řekl jen - Slibujete? A když ho po dalším výbuchu zkrvaveného vynášeli z hořícího klubu, do záblesků diskotékové koule volal – Foťte mě z té lepší strany!

Při svém pátrání po „Phantom lady“, která odešla do města měst, které nikdy nespí, a které ji pohltilo, potkal drsného rockera Billyho, John Joa v kostýmu křečka, kouzelníka Betieho a jen zprvu drsného policistu Wallise. U všech našel lásku, ale o té pravé slýchal jen v písničkách.

Ty nebereš nic vážně! vyčítali mu. Ale proč by měl, když na tomhle světě je všechno vážné. Vážné, vážné. Jako třeba hnutí hippie. Hudba. Showbiz. Nebo politika. A i když nejde stát stranou, když ti jednoho kamaráda zabije výbuch nálože kdesi v uličkách severního Irska a dalšího popraví republikáni, politika jen brzdí a odvádí pozornost od toho, co za to stojí. Třeba vydat se svou astrální cestou, u Marsu zahnout doprava a na Plutu si dát snídani...

Pro ty, kteří jsou mimo jako Koťátko – řeč je o filmu Snídaně na Plutu. Včera jsem byla v kině. V rychlém sledu jsem se smála, dojímala i bála. A zpívala si písničky, které tam bůhvíjak byly v každou chvíli přesně ty správné. A ještě doma v posteli jsem si připadala jako Forrest Gump nad čokoládovou bonboniérou.
Neumím psát recenze a stejně jako Oscar Wilde nejraději píšu o ničem, neb o tom toho vím nejvíc. Každopádně, i když tenhle film uvidím ještě určitě mockrát, už teď mě mrzí, že už to nikdy nebude poprvé...

Sprostotu nesnáším. A asertivita je tak uspokojující…

Přihnala se od kabinek a postavila se vedle fronty. To mi nevadilo zdaleka tolik jako pohled na chlápka, který přede mnou na pokladní pult položil asi tunu oblečení. Ale když se otevřela druhá pokladna a ona mrskla zadkem a přihnala se k ní, neměla jsem sílu mlčet. Řekla jsem jí Promiňte, ale tady je fronta. Když mi odpověděla, že teda máme stát u pokladny, aby to bylo vidět, musela jsem se usmát představě, že si myslela, že si tam jen prohlížím pokladní. Ta se mě ale zastala, takže jako první jsem platila já. Když jsem si do peněženky uklízela kartu, otočila jsem se tak, aby slečna předbíhalka utřela nos a k pokladně mohla ta, co stála za mnou ve frontě. Pokladní pochopila, takže když jsem vyjížděla po schodech, slečna stále stála u pokladny.

Vím, že je to neslušné, ale měla jsem chuť na ni ještě vypláznout jazyk a udělat dlouhý nos. Asi jsem jak malá. Ale stejně, když jsem viděla tu slečinku naštvaně podupávat u pokladny, měla jsem z toho větší radost než z toho nového prádýlka.

Inspirující úsloví… Nechtělo se mi riskovat, že mě někdo prokoukne a rozhodne se na nedělní vatře upálit zrovínka mě. A tak jsem s půdy shodila stoh sena, ze skříně vytáhla květovaný kabátek od pyžama a z lesa donesla pár kulatinek. Nakonec z toho všeho byla krásná čarodějnice, s kulatým bříškem a blonďatými vlásky. Moje nadšení bylo nakažlivé, a tak i přes vytrvalý déšť všichni vyrazili ke skomírajícímu ohýnku. Vydolovala jsem z něj pár jisker a zapálila čarodějnici vnitřnosti. Tetinka jásala, že takovou nádheru nikdy neviděla, a táta nadšeně mával žhnoucími zbytky čarodějnice nad hasnoucími zbytky ohně. Spálila jsem ji, potvoru!

Uznávám, není to zrovna ženská práce, pálit čarodějnice. Ovšem spravování krovů taky ne. A stejně jsem emancipovaně podkládala sloupky a zvedala příložky, až mi z toho ruplo v zádech. Asi pomsta malé čarodějnice…