Rebe

Na některý věci jsem zkrátka krátká. A zimě je úplně jedno, že jsem ji prohlásila za skončenou a chystala se vymáchat si na Střeláku kotníky ve Vltavě. A tak se dneska ráno ukázalo, že hrablo opřené o poštovní schránku není dobrý nápad. Zejména když se dvaceticentimetrová závěj opírá už o dveře.

Ať si Nohavica klidně provokuje „a v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea štyři.“ Já kalamitu neměla, chodník uhrabal soused, co na rozdíl ode mě vylezl z pelechu už ráno, nikam jsem nemusela, celý den jsem si hrála s vodovkama a rozplývala se nad sněhovou nádherou, poeticky dosedající na vřesovec v truhlíku za oknem.

Ani depku z toho mít nebudu, žádný strach. Já se z návratu zimy nezhroutím. Jak jsem řekla, já už mám jaro, bez ohledu na počasí. A pár cenťáků sněhu mě teda jaro nesebere. Ani dvacet...

Momentálně je pro mě kalamitní spíš blížící se promoční projev

Ale ne, to nejsou moje slova. Já jaro miluju, ostatně, užívám si ho už od začátku března, bez ohledu na počasí. Dokonce už jsem stihla i pár rituálů. A to je právě ono.

Čistě teoreticky má každé roční období svoje kouzlo i spoustu negativních věcí. Čistě teoreticky je jasný, že má každé z nich svoje fanoušky i že se spousta lidí těší, až konečně skončí. Čistě teoreticky.

Jenže když někdo nadává na nesnesitelný léto, horko, sucha a prach, na protivný podzim, plískanice, ranní mlhy a hnilobu, na nekonečnou zimu, studený vítr a dlouhé večery, nikdo se nediví. Ale když Mládek spustí „ptáci řvou, šeříky smrdí, pro samý kuřata není kam plivnout, v teple mi nakyslo strdí“, celé divadlo řičí smíchy.

Netuším, čím to je. Jestli za tím stojí rozbouřené hormony nebo ten jarní kýč s pampeliškami, kvetoucími kočičkami a spoustou mláďátek. Každopádně, jaro je prostě jiné. A už je zase tady! Pitomý jaro…

Znáte ten starý vtip o tom proč ženy mají takové problémy s parkováním? Inu, když jim muži stále tvrdí, že délka odpovídající jejich malíčku je 25 centimetrů… Moje kadeřnice Marcelka to má přesně naopak – když si objednám zkrácení vlasů o pět až sedm centimetrů, ufikne jich pětadvacet.

Ale nestěžuju si. Hlavu mám lehkou jako peříčko a podle kamarádek mi to sluší. Problém je ovšem s kamarády. Podle nich mi Marcela s vlasy odstřihla i pět let věku a sedmdesát procent sexappealu. Je to ale fakt smůla, už na mě chlapi nepoletí kvůli vlasům do půli zad. Respektive, JENOM kvůli vlasům do půli zad. Smůla?