04.07.05
Kouzelný dědeček
Vracela jsem se právě z dlouhé cesty. Seděla jsem na zastávce a čekala na autobus, batoh mezi nohama, podepřenou bradu a hlavu plnou rozdivočelých myšlenek, když přišel. Vypadal trochu jako bezdomovec, ale posunula jsem se na lavičce, aby se vešel vedle mně.
"Děkuju Vám, děvenko," řekl a podíval se na mně. "Nebuďte smutná, všechno dobře dopadne."
A já si teď říkám, že to asi nebyl bezdomovec, ale že jsem potkala kouzelného dědečka. Mrzí mě, že jsem mu nenabídla buchty ani kus chleba, možná jsem se mohla dozvědět víc. Ale i tak ... Nebuďte smutní. Všechno dobře dopadne.
Každá může být blond!
I vy! hlásá jeden z časopisů za výlohou trafiky na Václaváku. Možná že jo, nebudu tvrdit, že neexistuje způsob, jak třeba i Naomi může být blond a nevypadat blbě. Ptám se jen - PROBOHA PROČ?!
Dobré ráno, Rebe!
Spala jsem dlouho. Ale bylo toho tak nějak moc. Už nějakou dobu jsem přemýšlela, že je čas probudit se a zase psát, ale zlomil mě až email, postrádající mé trefné a vtipné postřehy (sic!).
Ne že by nebylo o čem psát. Už při posledním sypání si popela na hlavu jsem naslibovala kdeco. Ale tentokrát to splním! (nejsem přece žádnej chlap)
No a jako malý bonus pro čtenáře, kteří mi zůstali věrní, i když jsem nepsala, je tu další z mé úžasné dětské poezie. Tuhle jsem napsala, když mi bylo osm a půl. Nenechte se odradit tím, že je úplně blbá. Pobavte se tím, jak výstižně ilustruje dobovou poetiku druhé poloviny osmdesátých let.
1. Mír to je krása,
to je krása pod nebesa.
Mír to jsou květiny,
trhají je dívčiny.
2. Mír to jsou děti,
není v něm hezké smetí.
V lese ptáci zpívají
děti si tam hrávají.
3. Mír to je bílá holubice
a létá nad kitice.
Ve škole se v míru děti učí
a za mír vlastně ručí.