Rebe

Když jsme vyšli z hospůdky, řekl mi kamarád, že ve svém novém, červeném kabátě vypadám „améliovsky z montmártrovsky“ Podle bráchy je tenhle film pěkná blbost, ale mně nemohl zalichotit víc.

Tenhle film mám moc ráda. Jsou tam scény, které si vybírám jako bonbónky a cucám je ještě dlouho po závěrečných titulcích. Třeba ta, v níž žebrák odmítne almužnu s tím, že v neděli nepracuje. Nebo pohlednice s trpaslíkem u Eiffelovky. Nebo chvíle, kdy Amélie odhalí, kdo je ten tajemný muž na fotografiích z automatu.

Ale moje nejoblíbenější je ta, v níž Améliin milý hledá další stopu, kudy jít, hledí na sochu a ten malý chlapeček mu řekne: Když ruka ukazuje do nebe, jen hlupák kouká na prst. Ve filmu tahle věta moc neznamená, ale pro mě se stala mottem.

Jen hlupák kouká na prst...

Některé věci mě nikdy neomrzí. Večerní Karlův most mezi ně rozhodně patří. Víte, ta doba, kdy se turisté rozprchnou do restaurací a hospůdek na dobrou večeři, stánkaři balí a člověk se nemusí prodírat jednolitým organismem lidí ani vyhýbat stánkům, které jen zakrývají výhled. Posledních pár turistů stojí v kolečku kolem nejvytrvalejších hudebníků a podupává do rytmu. Tma zalézá za límec kabátů, na nábřeží doznívá hluk večerní špičky a proti černé obloze jsou vidět bílé siluety plachtících racků.

Miluju tyhle chvíle. Zastavím se uprostřed mostu, stoupnu si do závětří některého ze svatých a zírám na Prahu, jako kdybych ji viděla poprvé. Silueta Malé Strany za nasvícenou mosteckou věží s korunkou Hradu. Petřínská rozhledna zahřívající si zmrzlé nohy. Kopule svatého Františka Serafínského a nasvícený štít svatého Salvátora. A po stranách další dvě korunky, nasvícená na Národním a o něco skromnější, zlacená na Rudolfinu. Světla se odrážejí v tiché hladině Vltavy a i ta zácpa na nábřeží nakonec vypadá jak kuličky jeřabin a ptačího zobu navlečené na stéblu trávy.

Dá se tahle poetická nálada zúročit líp než povídáním o letních putováních nad sklenicí velvetu?

Stála jsem v obchodě, oči doširoka rozevřené, až se mi máma smála, že mi vypadnou z důlků. Zírala jsem do regálu a cítila, vlastně ne, já jsem věděla, že po ničem na světě netoužím tak moc jako po téhle panence. Bylo mi asi pět, visela jsem mámě na ruce a snažila se jí vysvětlit, že právě tuhle POTŘEBUJU a že bez ní můj život nemá cenu. Toužila jsem po ní tam moc, že jsem večer nemohla usnout a nemyslet při tom na NI.

Uběhlo pár let a já zase slintala před výlohou. Bylo mi patnáct, chodila jsem do tanečních a v těch plesovkách za nekřesťanskou cenu, co tam visely na figuríně barbínovských tvarů, jsem se viděla jako královna plesu. Věděla jsem, že je nedostanu, ale celý advent jsem si představovala, jak se v téhle nadýchané nádheře vznáším nad parketem v náručí svého tehdejšího idola.

Dalších pár let uplynulo, mně je osmnáct a to prkno v tom obchodě u tátovy práce fakt není zlý. No, třeba naježí…

Teď je mi pětadvacet a netoužím po ničem. Teda prr, toužím po spoustě věcí. Většina z nich se ale do krabičky s mašličkou strčit nedá. Vlastně se vůbec darovat nedají. A ty, které se koupit dají… to je vážně jenom sen. Jasně, budu mít z dárků radost a těším se na ně.
Ale stejně, kam se poděla ta schopnost mít reálné touhy? Přát si něco, co mohu dostat, a celé noci kvůli té touze nespat? Není to jen tím, že to, co chci, si můžu koupit sama. A rozhodně ani ne tím, že bych měla všechno Ale moje touhy se někam vypařily…

Takové je nové obchodní centrum na Chodově. Navíc je taky totálně nepřehledné. Strávila jsem tam hodinu a půl a nekoupila nic.
Mohl by těm, co za tahle ócečka můžou, konečně někdo vysvětlit, že není potřeba, aby tam narvali přes dvě stě krámů, když tam stejně v žádným nemají nic, co bych chtěla koupit? Bohatě stačí deset obchodů, ve kterých se dá nakupovat...