Rebe

Každý z nás je má. Ať už jich je víc nebo míň. „Moji lidé“ jsou mí blízcí – rodina, příbuzní, přátelé. Ti, bez nichž si svůj život nedovedeme představit, protože by mu něco scházelo. Ti, kterým dovolujeme, aby se k nám přiblížili a dotýkali se nás. Obrazně i doslova. Trvá to nějakou dobu, byť někomu delší a někomu kratší, než někomu cizímu dovolíme, aby se stal naším člověkem.

Děti z kojeňáku „svoje lidi“ nemají. Pro ně jsou všichni okolo cizí. Proto tyhle děti lidi na svoje a cizí nerozlišují. Jako ke „svému“ se chovají ke každému, kdo o to projeví zájem.
Mé neteři a synovečkovi vždy trvá pár minut, než mi znovu dovolí stát se součástí jejich života. Románek z kojeňáku se mi vrhnul kolem krku, jen co jsem se na něj usmála, Vojta mi řekl mami, když jsem ho pohladila po vlasech a nasadila mu čepici. Ivanka mi plakala na rameni, aby nemusela zpátky do domova. A Marcelka se smála, i když jsem ji zrovna točila hlavou dolů. Stačilo, že se mi mohla koukat do očí.

Tyhle děti jsou tak bezprostřední a šťastné z obyčejných věcí. V tuhle dobu už na mě možná zapomněly. Já na ně asi nezapomenu nikdy. Přeju jim do života víc štěstí, než měly doteď. A nemůžu se zbavit pocitu, že jim ještě něco dlužím.