Rebe

Aby to zas nevypadalo, že nikomu a ničemu nedovolím, aby mi zlepšil náladu! Dneska jsem na Florenci potkala Danečka-Vráskáčka. Stála jsem ve frontě u pokladny a on od ní odcházel. Koukala jsem mu do očí a on si toho všimnul. A pohled mi oplatil. Trvalo to tak straaašně dlouho a on má strašně hluboký oči a tak... Tož z toho budu žít ještě asi rok

Podzimní deprese zjevně nesouvisí se sychravými rány a plískanicemi zalézajícími pod nehty. Deprese se může z ranní mlhy vyloupnout spolu se sluníčkem a nezažene ji ani barevné listí ve vlasech. A tak i když se omotám oranžovou šálou a v odpoledním slunci se procházím červenající se Prahou a směju se turistům vzdychajícím nad krásou, které si užívám stejně jako oni, je mi smutno.

Asi není fér vinit podzim ze smůly v lásce, hypernáročné praxe, bolavých hlasivek a pocitů, že mi něco schází. Ale je něco, na co lze svést melancholii líp? To je přece snadné jako v lijáku utajit slzy na tvářích.