Rebe

Někdy asi vážně stačí naplno říct, co mi vadí. Jen jsem si postěžovala na uslzené sychravé ráno, sluníčko zase vykouklo. A vyčarovalo vážně nádherný den - dopoledne mi posílalo prasátka ze zlaté ohrádky na střeše Rudolfina, odpoledne se mi prohráblo ve vlasech na Karlově mostě a večer se na mě smálo z červených listů psího vína za okny našeho domu.

Zase mě můj život začíná bavit. Má vážně spoustu výhod - zejména pohled z oken katedry na Malou Stranu a Pražský hrad stojí za to. Ale ani duševní strava místo oběda není zlá. A moc se mi líbí potkávat staré známé. A i když mě sem tam někdo ignoruje, vždycky se najde někdo, kdo se na mě usměje a zeptá se, jak se mám. A chce slyšet odpověď!

Vím, že poslední paprsky už dlouho se smogem bojovat nevydrží a bude pršet a pršet. A já? Asi si zaprším taky. A pak se zase proběhnu mezi školama, zamávám svatému Vítu a zkusím se na všechny usmívat. A ptát se, jak se mají. A opravdu je poslouchat...

Ještě před deseti dny jsem se potápěla v moři a nastavovala sluníčku kolou kůži. Vyhřívala jsem se jako kočka na zápraží a děsila se návratu. A věděla jsem proč - v Praze hlásil pilot osmnáct stupňů, o týden později jsem se probudila do pravého pošmourného podzimního rána. Z pokličky na nebi mě rozbolela hlava.

Ale teď už na sychravé stesky nemám čas. Všechny zápisy jsem ve zdraví přežila a začal další semestr, už snad předposlední. Po celkem poklidném roce si zase užívám přebíhání mezi čtyřmi budovami UK a vybíhání do čtvrtého patra. A žádný čas na jídlo. A šílený fronty v knihovnách. A vysilující byrokracie na studijním. Ale taky spolužáci, které jsem viděla naposled ve druháku. A občas dost nečekaná setkání.

Veskrze mám pocit, že je všechno v normálu.

Cestopisy z Malty budou.