Rebe

Skoro bych na to zapomněla, ale naštěstí se vždycky najde někdo, kdo mi to připomene – dneska mám svátek! Už jsem letos jeden měla, ale na Rebeccu si zpravidla nikdo nevzpomene. Se Zuzanou je to lepší, je v kalendáři. Ale kdybyste (čistě náhodou, pochopitelně) stejně zapomněli – mám svátek!

Tak nevím, jestli to s tou emancipací a samostatností trochu nepřeháním. Je mi jasné, že nejsem jediná ženská na světě, která zvládne udržet v ruce váleček a vymalovat. Jenže já už zvládla i omlátit a nahodit omítku, přehazovat písek, ...
Když jsem si včera koupila lak, celý večer strávila se svou novou kamarádkou vibrační bruskou, nalakovala police a sestavila knihovnu, no a pak se při vaření čaje opařila, až mi naskákaly puchýřky, trochu ve mně hrklo... Nezačínám mutovat?

Někdy si myslím, že všemu rozumím. Že mám ve všem jasno a jen tak něco mě nepřekvapí.
Obvykle vzápětí opět přijdu k vědomí.

Mé myšlenky se občas toulají.
Zhusta mě dokonce opustí docela.

Kolik už jsem toho jen napsala o mužích a jejich chybách... V rámci objektivity tedy nesmím zapomenout na velké nešvary žen. Momentálně mi jako jeden z největších připadá zobecňování.

Jeden kamarád mi při dlouhých debatách o mužích a ženách často vytýkal, že zobecňuju. Hoši od Bobří řeky si před lety jako svoje heslo přivlastnili mou hlášku o tom, že jsou všichni stejní. A poté, co mi další muž lhal do očí a pak se zachoval jako zbabělec, jsem málem napsala další článek o tom, jací jsou muži lháři a zbabělci.

Nejsou. Já vím, že ne.
Třeba tomu časem doopravdy uvěřím...