Rebe

Miluju cestování. Nemyslím poznávání nových míst a kultur (teda, to taky, ale o to teď nejde). Já hrozně ráda cestuju ve smyslu přemísťuji se. Zkrátka, často mě cesta fascinuje víc než samotný cíl. Sedím ve vlaku nebo v autobusu, koukám z okna a myšlenky se mi v hlavě míhají stejně rychle jako patníky okolo cesty.

Tak třeba dnešní skoro dvouhodinová cesta z Hradce. Za okny autobusu lilo, já poslouchala Norah Jones a Kryla a měla jsem mokro snad i v duši. Ale pak se vedle dálnice rozklenula duha, stěrače smetly poslední kapky, nad obzorem startoval mrak, co vypadal jako letadlo, a mně do uší začali dunět Offspring. Svalové napětí v zátylku povolilo a hluboko mezi ušima zaklepal optimismus.

A pak jsem pocítila něco, co už nějakou dobu ne – naději.
Mám se fajn. Přes všechny problémy mám velkou šanci, že bude líp. A přes všechny stesky – záleží to jenom na mně.
Nejvyšší čas s tím něco udělat!

Velká města se otřásají halasnými protesty proti zásahu policie na CzechTeku. Zbytku republiky je to upřímně jedno.
Kamarád velkolepě oslavil druhý víkend jako ženatý muž. Jestli se chystá ze svého manželství radovat s podobnou frekvencí i nadále, chraň nás noha páně…
Z mojí matky se s největší pravděpodobností brzy stane (ne)šťastná majitelka staré chalupy v Orlohorách.
Srpnové dny chladné jako v říjnu. V hodně studeném říjnu.
A kromě vykloubeného palce ještě zablokovaná krční páteř.

To byl tenhle víkend.

Nejspíš bych měla taky něco napsat o policejním zásahu proti účastníkům CzechTeku. No jasně, všichni o tom mluví, píšou, komentují a rozebírají, tak proč bych já měla zůstat stranou. Jenže já na to narozdíl ode všech ostatních zas tak jasný názor nemám.

Tedy, nemyslím si, že by bylo správné řezat tancující děcka kvůli pošlapané trávě. Nezdá se mi moc logické vytlačit je z louky, kde nemají být, místo na louku, kde být smějí, na louku a cestu, kde být neměli, případně na dálnici. Nelíbí se mi, když Bublan a vedení policie místo té spousty logických a pravdivých argumentů, které měli k dispozici, lžou jak když tiskne.

Jenže. Ode mně přece nemůže nikdo chtít, abych nadávala na policajty. Mám pro ně zkrátka slabost, zejména pro ty pořádkové. Když ty černé kapsáče a trička se žlutým nápisem jsou tak sexy!

A tak chvílema lituju, že jsem tam nebyla - ne že bych chtěla tancovat v rytmu techna a pak schytat pár ran obuškem, ale když jsem viděla ty spousty policajtů... Tak mě napadá, škoda, že tam nebylo víc takových holek, jako jsem já. Kdyby se na ty těžkooděnce místo klacků a zápalných lahví vrhly polonahé technařky...

Chichi, vzrušující představa

Nezadržitelně se blíží zářijové zkouškové období a s ním dvě ošklivé zkoušky, na které bych se měla hooodně učit. Je tedy logické, že dělám všechno jiné kromě učení. Jako vždy - předloni jsem vymalovala, loni jsem znovuomítla a vymalovala šatnu. Letos jsem se rozhodla vyměnit koberec.

Nejdřív to znělo docela snadně - koupit koberec, vystěhovat nábytek, položit koberec a zas všechno nastěhovat. Otázka pár dnů.

Ani koupit koberec nebylo snadné, spousta prodvačů brala žádost o vzorek jako dobrý žert. Ale zvítězila jsem. I tátův festovní nábytek se podařilo rozebrat a vystěhovat. A když už byl pryč, bylo by škoda nevymalovat. A taky mě napadlo nalepit nové tapety místo těch starých s růžičkami. A když už jsem byla v tom, natřela jsem garnýž. A okna. A nalakovala knihovnu, protože už byla vybledlá. Chtěla jsem natřít i radiátory, ale ukázalo se, že je stačí umýt.

Už to bylo skoro hotové, ale protože byly dveře do šatny trochu nakřivo, rozhodl se to táta rovnou spravit a futra vyboural...
Začínám mít pocit, že to nikdy nebude hotové. A taky vím, že v září si budu rvát vlasy, že jsem se radši neučila. Ale když už si chci udělat pořádek, proč to nevzít z gruntu, ne?

V amerických filmech má každý pár svoji písničku. Já to zažila jednou – bylo mi šestnáct a zamilovala jsem se do nejhezčího kluka v tanečních. Jmenoval se David, chodit jsme spolu začali o rok později. Byl to trochu praštěnej vztah a dodneška pořádně nevím, proč mě nechal. Ale svoji písničku jsme měli.

Táta mi z pokoje odnesl věž, takže mi nezbylo než poslouchat rádio na budíku. A tam nejde naladit nic jiného než Frekvence 1. Tohle rádio mě fakt neoslovuje, ale – kde jinde bych ještě mohla slyšet Wish you were here od Rednex? Dneska už mi tahle písnička připadá jako kýč, ale stejně mě zase dostala. To bývala „ta naše“.

Ani nechci počítat, kolik let už uběhlo od doby, kdy jsme se viděli naposledy. Ale tahle melodie mi spoustu věcí připomněla. Zajímalo by mě, jestli on by si na mě taky vzpomněl, kdyby ji zaslechl.

"Jste vtipná! Krásné ženy nebývají vtipné. Nemusejí být. Nebyla jste tlusté dítě?"
Gilmorova děvčata.

Ano, já byla tlusté dítě. Jen si teď nejsem úplně jistá – plyne z toho, že jsem krásná, nebo že jsem vtipná? Nebo to neznamená nic jiného, než že jsem byla tlusté dítě...

Už pro to mám pádný důkaz.

Stěna za knihovnou u okna byla od posledního malování čtverečkovaná. To jak jsem malovala mezi poličkami, aby i za knihami bylo krásně bílo. Na zamalování čtverečků jsem se rozhodla nanést dvě vrstvy. Poté, co zaschla první, se ale ukázaly nerovnoměrnosti v nanesené barvě. Tak jsem popadla štětec, vylezla na štafle a všechny fleky zamalovala.

No, a při slézání ze žebříku jsem ztratila balanc, špatně došlápla a ještě se přerazila o garnýž. S vykloubeným palcem na pravé noze jsem skončila na chirurgii.

Nemusíte mě ale litovat, můžu si za to sama. A pak, i mého otce víc mrzela ta pokřivená garnýž.

Vždycky jsem se vysmívala perfekcionistům.
Kamarádce, která propásla dva termíny postupky, protože to ještě dost neuměla.
Šéfovi exkurze, který mi až po měsíci poslal itinerář, v němž ale nechybí jediný patník, okolo kterého jsme jeli, včetně jeho dějin od desátého století.
Babičce, které na záchodě toaletní papír barevně ladí se šňůrkou splachovadla.
Tátovi, který s heslem "Udělat něco pořádně dá stejně práce jako to odbýt" vytvořil knihovnu, která odolávala snaze o rozložení celý večer.

Měla jsem jisté podezření, když jsem se s výměnou koberce rozhodla spojit malování, přestože jsem malovala předloni. Podezření zesílilo, když jsem ráno odmontovávala garnýž a pak visela na posteli v zoufalé snaze odtáhnout ji od stěny a vymalovat i za ní. Naplno mi to ale docvaklo, když jsem telefonovala s mámou a štětečkem přitom natírala stěnu okolo trubek radiátoru, který se pak schová za knihovnu.

Bože můj, já nejsem o nic lepší!