Rebe

Povídala jsem si včera na ICQ s kamarádkou, která je čerstvě zamilovaná. Bohužel do muže úplně nesprávného. V rámci povídání jsem si nakonec pěkně zavzpomínala: bylo nám šestnáct, naše lásky byly veskrze nešťastné a nenaplněné, klukům jsme říkaly příživníci a na jednom dívčím dýchánku jsme vytvořily tuhle "hitparádu nevhodných mužů":

1. Muži starší. Ne že by to pro nás byl až takový problém. Ale rodičové zpravidla těžko snášejí zetě ve svém věku. Taky je těžké přesvědčit staršího muže, že by ho mohlo začít bavit vynášet koš a prát ponožky. Tehdy jsme ale věkový rozdíl hodnotily jinak než dnes, i deset let bylo jako století. Dnes znám spokojený pár se skoro padesátiletým rozdílem a patnáct let se najednou ani nezdá jako dlouhá doba.
2. Učitelé, šéfové a blízcí kolegové. Co je v domě, není pro mě, říká se. Taky to přináší samé problémy a rizika, pomluvy a dusnou atmosféru. Ale zase, potkávat toho blonďáka z personálního každý den a ani ho nepozvat na kafe?!
3. Muži moc chytří. No dobře, to už bych dneska třeba i snesla, ale tehdy jsme si jako slepice připadat nechtěly. I když jsme byly.
4. Muži jiného typu, než se nám líbí. Je to možná zvláštní, ale už tehdy jsme chápaly, že každá máme svůj typ, ale stejně se můžeme zakoukat do muže zcela nevyhovujícího. Zase tak na tom nezáleží, ale k čemu chlap s šedomodrýma očima, když jsem na jižní typy, mužným porostem, když mám ráda holou hruď, co se začínající pleší, když se mi líbí máničky? A proboha, co bych dělala s flegmatikem?!
5. Muži zadaní. Ale to jsou skoro všichni, kteří se nám líbí, takže to ani rozvádět nebudu. A koneckonců, jak řikával můj táta - Lidé se scházejí a rozcházejí...
6. kategorie, kterou jsme přidaly až později - Muži, kteří o nás nestojí. Ale to jsou koneckonců taky skoro všichni.

Dneska už bych podobnou hitparádu asi nevytvořila. Nebo bych alespoň změnila pořadí. Ale jedno mě už život naučil - muži, kteří bezezbytku naplňují všechny kategorie nevhodnosti, jsou přitažlivější než Brad Pitt s Billem Gatesem v jedné osobě.

Vracela jsem se právě z dlouhé cesty. Seděla jsem na zastávce a čekala na autobus, batoh mezi nohama, podepřenou bradu a hlavu plnou rozdivočelých myšlenek, když přišel. Vypadal trochu jako bezdomovec, ale posunula jsem se na lavičce, aby se vešel vedle mně.

"Děkuju Vám, děvenko," řekl a podíval se na mně. "Nebuďte smutná, všechno dobře dopadne."

A já si teď říkám, že to asi nebyl bezdomovec, ale že jsem potkala kouzelného dědečka. Mrzí mě, že jsem mu nenabídla buchty ani kus chleba, možná jsem se mohla dozvědět víc. Ale i tak ... Nebuďte smutní. Všechno dobře dopadne.

I vy! hlásá jeden z časopisů za výlohou trafiky na Václaváku. Možná že jo, nebudu tvrdit, že neexistuje způsob, jak třeba i Naomi může být blond a nevypadat blbě. Ptám se jen - PROBOHA PROČ?!

Spala jsem dlouho. Ale bylo toho tak nějak moc. Už nějakou dobu jsem přemýšlela, že je čas probudit se a zase psát, ale zlomil mě až email, postrádající mé trefné a vtipné postřehy (sic!).

Ne že by nebylo o čem psát. Už při posledním sypání si popela na hlavu jsem naslibovala kdeco. Ale tentokrát to splním! (nejsem přece žádnej chlap)

No a jako malý bonus pro čtenáře, kteří mi zůstali věrní, i když jsem nepsala, je tu další z mé úžasné dětské poezie. Tuhle jsem napsala, když mi bylo osm a půl. Nenechte se odradit tím, že je úplně blbá. Pobavte se tím, jak výstižně ilustruje dobovou poetiku druhé poloviny osmdesátých let.

1. Mír to je krása,
to je krása pod nebesa.
Mír to jsou květiny,
trhají je dívčiny.
2. Mír to jsou děti,
není v něm hezké smetí.
V lese ptáci zpívají
děti si tam hrávají.
3. Mír to je bílá holubice
a létá nad kitice.
Ve škole se v míru děti učí
a za mír vlastně ručí.