Rebe

Škodolibci už se smějí - tenhle týden mi začala praxe. Učím češtinu v sedmičce a devítce na základce v Praze 4. Včera jsem byla dvě hodiny na náslechu a dneska to začalo naostro. Dvě hodiny češtiny v devítce.

Přežila jsem to. Dokonce musím přiznat, že se mi to líbilo. I když o poznání víc mě to bavilo ve třídě, před kterou mě fakultní učitelka varovala a ze který jsem po včerejším náslechu měla hrůzu. Ale byli skvělí, sice divocí a pořád jsem s nimi musela diskutovat, ale spolupracovali, snažili se, dokonce jsem rozpohybovala i kluka, který se chystá na učňák a čeština ho nebaví. Ke konci hodiny už se hlásil a vyřešil i věty, se kterými si ostatní nevěděli rady. Asi jsem pedagogický génius...

No, tak horké to asi nebude. V áčku reagovali na zprávu, že je budu učit zase ve čtvrtek Cože, to vás jako ještě budeme mít?
Budete, milánci, já vám ukážu! A už si brousím zuby na sedmáky.

Chodili jsme s pár kamarádama v okolí Míráku a hledali volnou hospodu. Přitom jsme probírali, co je to velké a co je malé město. Honzy se totiž dotkla moje hláška, že Budějovice jsou malé město (není divu, když je z Loun). Tak jsem tvrdila, že přece není urážka, když řeknu, že je nějaké město malé, a že, co si budeme povídat, Praha je taky pěkné maloměsto. Nevěřil.

Přišli jsme k jedné hospůdce a chtěli jít dovnitř. Kluk, který stál před ní a telefonoval, jen škodolibě poznamenal, že tam se už teda asi nevejdeme. Kluci stejně chtěli jít dovnitř, ale já je odháněla - Jdeme, jdeme! syčela jsem mezi zuby. Nechápali.
To byl můj bratr! osvětlila jsem situaci o blok dál.

Co dodat? Neurážejte se, když o vašem městě řeknu, že je malé. U nás není velkých měst. Já to musím vědět - žiju v největším městečku v této zemi. Ale na velikosti přece nezáleží, ne?

Je to otrava, mít jméno, které není v běžném kalendáři. Na váš svátek si pak nikdo nevzpomene. Já měla svátek včera. Nevzpomněl si nikdo.
Až táta to objevil večer v Metru. Tak odklusal do ložnice zalovit ve skříni a - světe div se - vyhrabal dárek. Dostala jsem českou kuchařku ... v italštině. La cucina ceca. Tak můžu uvařit minestra di patate della Sumava, gnocchi di pasta di patate nebo la carpa in nero con salsa si susine. Skoro to voní Itálií...

Už je to pětačtyřicet let, co čínská vojska vtrhla do Tibetu. Nebudu rozvádět, jestli okupují autonomní území Tibetu, nebo si znovuobsadili historickou součást svého státu. Podstatné je, že tam potlačují lidská práva Tibeťanů a decimují jejich kulturu. To je důvod, proč lidé po celé světě v tento den vyvěšují vlajku Tibetu. Kdybych ji vyvěsila ze svého okna, viděli by ji jen sousedé. Proto svou "vlajku" vyvěšuju tady.

Zajímá vás taky situace v Tibetu? Není toho moc, co bychom mohli udělat. Tak třeba jen zkuste zjistit, jestli vaše radnice vyvěsila vlajku. Pokud ne, ptejte se proč a apelujte, aby příští rok vyvěšena byla. A doufejme, že myšlenka vyslaná na pomoc má stejnou hodnotu jako modlitbu. Čím víc takových modliteb bude, tím větší naděje, že i naše vláda dá lidským právům přednost před obchodními vztahy s bohatým tygrem.

Zillertal je jedno z významných rakouských lyžařských středisek. O jeho oblibě svědčí i to, že jsme cestou tam už od Mnichova jeli v koloně. Zillertalští jsou si toho zjevně vědomi - a zdá se, že dělají vše proto, aby všechny návštěvníky odradili. U mně se jim to podařilo - tam už nikdy!

Po prvních dnech se nám zdálo, že tady je všechno jen proto, aby to zkrátka bylo. Ale jestli to má smysl a vyhovuje to návštěvníkům, o tom už asi nikdo nepřemýšlel.
Lanovky na sebe nenavazují, takže při cestě od jedné ke druhé musíte třeba dvě stě metrů bruslit po rovince.
Na celé sjezdovce jsou záchody jen v restauracích a u lanovky z údolí. Ta sice nahoru dopraví stovky lidí, stačit jim ale musí tři záchody.
Restaurací je na celé sjezdovce právě tolik, aby polovina lidí raději hladověla a druhá polovina kvůli gulášovce a špagetám stála aspoň půl hodiny ve frontě na jídlo, poté co stejně dlouho čekala na volný stůl.
Kapitola sama pro sebe jsou skibusy. Jezdí, dokonce celý den v půlhodinových intervalech. Jenom v době, kdy přestávají jezdit lanovky, jsou intervaly dlouhé hodinu a půl. Ooops, trocha teplého lidského kontaktu nezaškodí. Bohužel rakušáci kouřej jako fabriky, takže stejně i smrděj.

Itálie, těš se! Mně už asi jinam nedostanou...

Ale abych jen nekritizovala, hezky jsme si zajezdili, počasí bylo fajn a v pátek jsme měli skvělý oběd. A jsem opálená. A cestou zpátky jsme se stavili v Regensburgu. A mám nový svetr. A vůbec, byla to fajn dovolená