Rebe

Superprogram, soutěžní hra TV Nova, mě původně nechala úplně v klidu. Neviděla jsem v tom nic skvělého, odeslat spoustu smsek s kódy a možná něco vyhrát, přišlo mi to jako dost drahý špás. Ale když jsem se dozvěděla, že dárek získá každý, kdo nasbírá 2500 bodů, a za novou pojistku jsem jich právě tolik dostala, zapojila jsem se.
Očekávala jsem nějakou totální blbinu, plyšovýho psa Nováka nebo zajíce Zazu, i když mi vrtalo hlavou, že slibují dárak v hodnotě čtyř stovek.

Dárek přišel tento týden - videokazeta "s tím nejlepším z TV Nova". Jinými slovy by se to dalo nazvat - Cosenevešlodosilvestraavšechdalšíchrádobyzábavnýchpořadů shvězdamičeskéhošoubyznysu 957. Přišlo mi neslušný tu kazetu rovnou přehrát a tak jsem se na to podívala - neuvěřitelné! Po scénce, kdy si Bohdalová omylem místo řemeslníka objedná gigola Šípa a vede s ním "vtipně" dvojsmyslnou konverzaci, se šokovaný rozčiloval Labuda nad autem rozsekaným sekerou a pak si Gott s Novotným hráli si na Lauera a Hardyho tak, že si rozmazávali vajíčka po obličeji.
Tak jen žehnám své lakotě, která mi zabránila pustit se do hry Superprogram naplno a utratit smsky za další podobné dárky.

Btw. může mi někdo vysvětlit, jak dlouho ještě bude Nova slavit 10. narozeniny? Mám pocit, že vznikla někdy v únoru, ale slaví od začátku roku. To nás bude "obdarovávat" celý rok? Asi už je to out slavit narozeniny v den narození...

Myslela jsem si, že takové autobusy už u nás nejezdí. Byla jsem naivní.
Věděla jsem, že o víkendu má být pěkná zima, proto jsem si zabalila spoustu teplého oblečení. Do autobusu jsem si oblékla jen manšestráky a triko, abych se moc nezpotila. Že to byla blbost mi mělo dojít už když měl autobus zpoždění. Ale vysvětlení, že mu zamrzly dveře mě nevarovalo. Ještě když jsem rychle nakládala, abych co nejdřív byla uvnitř a kdosi prohodil, ať se moc neženu, že uvnitř je stejně jako venku, nechápala jsem. Pak už jsem pochopila rychle, proč jsou okna zamrzlá a všichni i uvnitř sedí v bundách, čepicích a rukavicích a proč se někteří vrací do batohů pro další vrsty. Tedy, ne že by ten autobus netopil vůbec. Jenže teplý vzduch k nám hnal jen klimatizací, tedy těmi pidiotvůrky nad sedadly. Největší zima byla vepředu, kde seděl bratr a řidič. Škodolibě jsem to oběma přála.

Když jsme stavěli u motorestu v Kratinohách, měla jsem chuť jít si stopnout nějaké vytopené auto a vrátit se domů. Nakonec jsem ale musela uznat, že venku je ještě o něco větší zima než v autobusu. A tak jsem vytrvala a nechala se odvězt do hor. Stálo to za to, bylo nádherně, na sjezdovkách byl prašan a jezdilo se krásně. Jenže dobrodružství ještě nebyl konec.

Snad ani nebudu popisovat, že jsme odpoledne nasedli do vymrzlého autobusu, který nás měl odvézt do vyhřáté ubytovny. Odvezl, ale topení na pokojích bylo ledové. Tento problém jsme bryskně vyřešili odchodem do hospody. Ale to, co nastalo ráno, jsme tak rychle vyřešit nedokázali.

V devět jsme měli odjet na další den lyžovačky do Čenkovic. Za deset devět ale z řidiče vypadlo, že poddimenzoval množství fridexu a autobus zamrzl. Zalezli jsme zpátky do postelí a chlapi se vydali řešit problém - pod trubky naskládali dvouplotánkové vařiče, na motor foukali fénem a hlasitě si fandili. Celkem dobře vypadal nápad počkat, až autobus ohřeje sluníčko. Bohužel záhy vyšlo najevo, že parkujeme na severozápad od domu, tedy v místě, kam stín sahá až do pozdního odpoledne.
Řešení bylo jediné - popadnout lyže a vyrazit k vleku v nedaleké vesnici. Pět kiláčků dalo zabrat, ale stálo to za to, krásně jsme si zajezdili. V půl třetí jsme volali řidiči, jak je na tom, protože ve čtyři jsme měli být v asi dvacet kilometrů vzdálených Čenkovicích. Řekl: "Zavolejte za hodinu, to už snad budu vědět víc."

Nakonec to dopadlo dobře. Ve čtyři nastartoval, naložil nás u hospody, dovezl do chaty, kde jsme se převlékli a naložili věci, a dojeli jsme do Jablonného, kde už na nás v hospodě čekali běžkaři. Sice s dvouhodinovým zpožděním a zmrzlé na kost, ale přece nás pak tento autobus dovezl domů.

Jak už jsem psala, víkend na horách byl nádherný. Nebe modré, slunce svítilo jak o život, na sjezdovkách vrstva prašanu, na kterém se krásně řezaly oblouky a fronty u vleků snesitelné. A protože jsem berušce nechala nabrousit hrany, rychle jsem zapomněla na všechny trable.

Měla jsem vědět, že pýcha předchází pád a trochu se krotit. Jenže jsem se do snowparku fakt těšila a když bylo tak krásně, chtěla jsem si pořádně zařádit. Trochu jsem se rozskákala a pak tradá na největší skokánek.
Ten skok byl dokonalý - chytla jsem prkno za zadní hranu a otočila se o sto osmdesát stupňů. Bohužel jsem nezvládla dopad a v rotacích pokračovala i po kontaktu se zemí. Metala jsem kotrmelce a zárověň válela sudy a při tom ještě myslela na to, abych si nevyrobila vrtulovou zlomeninu. Povedlo se, já i beruška jsme vcelku. Ale můj krk se vzbouřil. Takže teď mám kolem krku krunýř a místo učení latiny polykám prášky proti bolesti. Mrzí mě, že jsme v neděli nemohli do Čenkovic, chystala jsem se s instruktorem do U-rampy. Třeba bych pod odborným vedením dopadla líp. Ale nevadí, za měsíc jedu do Alp a tam ty doskoky dopiluju.