Rebe

Lidé generace mého otce a matky oslovovali učitelky soudružko, na prvního máje lepili mávátka a vázali rufé šátky, vystudovali školu, která jim vzhledem k třídnímu původu byla povolena a odpromovali z marxismu-leninismu.
Potom se oženili a vdali, nadále bydleli u rodičů a v pořadníku čekali na byt. Koupit si ho nemohli, ani kdyby na něj měli. Ostatně, ani vybrat jaký si nemohli, počet metrů odpovídal momentálnímu počtu dětí. Byla-li žena teprve těhotná, smůla, dítě se počítalo až narozené. Ani hledat práci nemohli, dostali umístěnku.
Kdo z politických důvodů ztratil práci, novou nenašel. Ale zaměstnán být musel, a tak profesoři filosofie, lékaři a inženýři dělali topiče a závozníky. Elitou národa byli horníci.
Banány byly jen na Vánoce a ještě nahnilé, mango nebylo nikdy.
Místo nakupování se shánělo a a záclony se věšely na kroužky ke klíčům - ty záclonové nebyly.
V dobách blahobytu jsme se místo toaleťáku utírali do ubrousku, v dobách běžných se trhaly noviny. Místo vložek si ženy do kalhotek špendlily vatu.
Na dovolenou jsme jezdili na Mácháč nebo do Bulharska a Paříž znali jen z knížek. Kdo se dostal do ciziny, kvůli nutnosti devizového příslibu neměl ani na kafe.
Lyžovali jsme jen v Krkonoších, snowboardy se vyráběly z lepenky a vázání třetí generace byl rozřezaný kanystr.
V televizi chodily chvilky poezie a ze zpráv jsme se nic nedozvěděli.
Kdo neznal zkratky, mohl přijít o práci (stačilo CCCP přečíst jako cccp).
Knihy vycházely ve čtvrtek a stály se na ně fronty. Desky poloviny českých hudebníků se pašovaly za západu.
Stříbrné příbory našim propašovali jejich známí z Německa ve dveřích auta.
Atakdáleatakdáleatakdále.

Víc než polovina těch, kteří tenhle Kocourkov zažili, ho chce zpátky.
Připadám si, jako bych spadla z višně.
Nechápu.

Stojí v New Yorkeru dole na Václaváku. Když jedu po schodech do patra s dámskou módou, cítím jeho upřený pohled v zádech, když jedu dolů, nemůžu uhnout jeho očím. Je nádherný - vysoký, štíhlý míšenec s hlubokýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama. Někdy si říkám, že tam chodím jen kvůli jeho očím. Taky mě napadlo, že bych ho chtěla mít doma.

Ale kam bych si v pokoji tu figurínu dala?

Celou noc matka proseděla u postele svého nemocného dítěte. Ani oka nezamhouřila, trpělivě mu otírala pot z čela a pokaždé, když se na posteli neklidně zavrtělo, ho znovu přikryla a něžně pohladila po ruce.

Vždycky se mi tyhle pasáže v románech zdály spíš jako z červené knihovny a nevěřila jsem představě, že někdo prosedí někoik hodin na židli u maroda. Možná proto, že moje matka podobnými slabostmi, jako jsou mateřské pudy, příliš netrpěla, tedy alespoň pokud jde o mně. Pravda ale je, že tyhle pudy někde hluboko dřímají a když je potřeba, najednou se vynoří.

Minulý týden byl náš kocourek Plamínek nemocný. Panleukopenii se taky říká kočičí mor, protože nakažené kosí s podobnou razancí. A taky nejsou léky. Jediná pomoc je zavodňování organismu, takže jsme každý den trávili čtyři až šest hodin na veterině na infuzích, já seděla u něj na židli, držela mu nataženou tlapičku, aby mu roztok mohl téct do těla, zahřívala ho a hladila po hlavičce, aby se mu dobře spalo.

Plamínek už je živý až moc. Jak říkal Marek, náš pan doktor, s dětma to už bude sranda - před pícháním injekce se jim nemusí oholit kůže, mají jen dvě nohy a ve věku čtyř měsíců z vyšetřovacího stolu neutíkají