Rebe

Přiznávám, geniální jsem byla odjakživa. Netvrdím, že to bylo poznat na první pohled - v zástěrce oblečené přes tepláčky a baretu naraženém hluboko do čela jsem asi vypadala spíš retardovaně, ale geniální jsem byla už tehdy. Dřímal ve mně nevšední literární talent. A já už na to mám i důkaz, při úklidu komory jsem totiž našla knihu, kterou jsem začala psát v sedmi letech. Na psychologický román ani zásadní literární studii jsem se tehdy ještě pochopitelně nezmohla, ale i tak se s vámi o své povídky a básničky podělím - já se u nich bavila několik večerů a totéž čeká i vás.
Takže, začínáme, a to hned první povídkou:

Chlupatý kaktus
Kaktus byl gdysy chlupatý jako jako... No prostě jako teď kočka. Ovšem kaktusi se pěstovali jako teď. Jedna paní, jmenovala se Analmína Olodonová, také pěstovala kaktus. Dala mu jméno: Onomolodo. Byla to holka.
Jednou Anolína Olodonová řekla, že je Onomolodo už moc chlupaté a ostříhala ji. Onomolodo sice se nechala ostříhat, ale štvalo jí to. Ale tak se Anolídě Olodonové moc a moc líbyla. Tak si jednou Onomolodo řekla, že začně růst s trny a bude střílet na Anolínu Olodonovou. Ta si jí už nevšímala. Ovšem ani ji nezalévala. Tak chvíly žili.
Ovšem né dlouho. Jednou ovšem Anolída řekla: Už nestřílej! Tak tedy musela Onomolodo přestat. Ale Anolína Olodonová ji stále nezalévala. Tak si Onolodo řekla že začně růst zase s chlupy. Ale ani pak ji Anolína Olodonová nezalévala. Tak vyhynul poslední chlupatý kaktus.
Pak zase začaly kaktusy ogzistovat. Ovšem s trny.
/dílo z 11.6.1987, uvedeno původním pravopisem a respektováním původní interpunkce. pozn. redakce/

Líbí? Tak se těšte na básničku o míru , pohádku o Marifáckovi a úvahu o vysvědčení