Rebe

Taky se vám stalo, že vám z budky před domem volal přítel a vy jste ho kvůli šumu ve sluchátku ani neslyšeli a pak vám někdo zavolal z druhé strany zeměkoule a vy měli pocit, že stojí vedle vás? Něco podobného dělá globalizace se šířením informací.

Bylo příjemné nedělní odpoledne, seděli jsme na terase u kafe a s příbuznými, kteří u nás byli na návštěvě, probírali dovolené. Zkrátka pohoda. Pak jsem zaslechla zvonící mobil, volal Luca, jak jsem později zjistila, toho odpoledne už potřetí. Jeho hlas zněl vystrašeně, prý se v Praze stalo nějaké neštěstí, tak chtěl vědět, jestli jsme já i moje rodina v pořádku. Nechápala jsem, o čem mluví, tak jsem ho uklidnila, a s přesvědčením, že to celé popletl a spletl si Prahu s Irákem, jsme si pokecali. A pak jsem se vrátila ke kafi.

O atentátu v cetru Prahy jsem se dozvěděla v podnělí dopoledne. Vlastně náhodou, jinak bych to zjistila asi večer u zpráv. Navíc mě to ani nijak nevyděsilo, takové věci se přece stávají, tady se ani nic strašného nepřihodilo. A tak mě napadlo, že informace se směrem od zdroje nejen šíří rychleji, ale i nabývají na závažnosti. Tak třeba dnešní požár na kraji Budapešti mě pěkně vyděsil, protože můj otec tam je každý týden, jen teď má náhodou dovolenou. Vyděsil i obyvatele Budapešti?
A co informace, které se mě dotýkají, ale nikdy se ke mně nedostanou? Jak je vnímají ti, kteří s nimi nemají nic společného? Šírí se špatné zprávy opravdu rychleji než dobré? Mohlo se třeba stát, že jsem vyhrála milion a nikdy se o tom nedozvím? To je otázek, co?

Jak často tyhle vlastnosti připisujeme Němcům... Jak často nadáváme na české dráhy a říkáme si Jo, to jinde... Po měsíčním cestování člověk některé názory musí chtě nechtě korigovat, takže:

I norské nebo švédské vlaky mívají zpoždění.
Někdy mají na záchodech takový nepořádek, že se člověku přestane chtít.
Ne vždy jsou průvodčí milí jako ve filmu a ne vždy je ve vlaku čisto jako u babičky.
A Němci? Zrušili nám vlak. Zkrátka, v Hamburku jsme nastoupili na přímý vlak do Prahy, což hlásila ješte cedule na kraji Drážďan, na hlavním nádraží v Drážďanech ale bylo vše jinak, vlak končil a další jel až druhý den ráno. Nebyli jsme sami, kdo nechápal, podobně na tom byla i skupinka německých turistů, kteří měli až do Prahy jízdenku i místenku.

Poučení? Zapomeňte na německou preciznost. Jediné, na co se můžete spolehnout, je česká soudržnost. Díky ní a blízkosti výpadovky na Teplice jsme byli doma ještě před půlnocí.