Rebe

Nikdo nemá ke psům takový vztah jako nevidomí. Světluška je dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu na podporu těžce zrakově postižených. Díky němu mohou získat pomůcky či dovednosti nezbytné pro plnohodnotný život.

Za 3O vteřin psa nevycvičíte. Ale stihnete přispět na to, aby ho někdo vycvičil.
Pomozte zrakově postiženým! Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru
DMS SVETLUSKA na číslo 87777.
Přispět můžete také na konto "DESET DEVÍTEK" 99999 99999/0600.

Každý občas potřebuje svou Světlušku, aby viděl ty, co žijí ve tmě.

Lidé generace mého otce a matky oslovovali učitelky soudružko, na prvního máje lepili mávátka a vázali rufé šátky, vystudovali školu, která jim vzhledem k třídnímu původu byla povolena a odpromovali z marxismu-leninismu.
Potom se oženili a vdali, nadále bydleli u rodičů a v pořadníku čekali na byt. Koupit si ho nemohli, ani kdyby na něj měli. Ostatně, ani vybrat jaký si nemohli, počet metrů odpovídal momentálnímu počtu dětí. Byla-li žena teprve těhotná, smůla, dítě se počítalo až narozené. Ani hledat práci nemohli, dostali umístěnku.
Kdo z politických důvodů ztratil práci, novou nenašel. Ale zaměstnán být musel, a tak profesoři filosofie, lékaři a inženýři dělali topiče a závozníky. Elitou národa byli horníci.
Banány byly jen na Vánoce a ještě nahnilé, mango nebylo nikdy.
Místo nakupování se shánělo a a záclony se věšely na kroužky ke klíčům - ty záclonové nebyly.
V dobách blahobytu jsme se místo toaleťáku utírali do ubrousku, v dobách běžných se trhaly noviny. Místo vložek si ženy do kalhotek špendlily vatu.
Na dovolenou jsme jezdili na Mácháč nebo do Bulharska a Paříž znali jen z knížek. Kdo se dostal do ciziny, kvůli nutnosti devizového příslibu neměl ani na kafe.
Lyžovali jsme jen v Krkonoších, snowboardy se vyráběly z lepenky a vázání třetí generace byl rozřezaný kanystr.
V televizi chodily chvilky poezie a ze zpráv jsme se nic nedozvěděli.
Kdo neznal zkratky, mohl přijít o práci (stačilo CCCP přečíst jako cccp).
Knihy vycházely ve čtvrtek a stály se na ně fronty. Desky poloviny českých hudebníků se pašovaly za západu.
Stříbrné příbory našim propašovali jejich známí z Německa ve dveřích auta.
Atakdáleatakdáleatakdále.

Víc než polovina těch, kteří tenhle Kocourkov zažili, ho chce zpátky.
Připadám si, jako bych spadla z višně.
Nechápu.

Stojí v New Yorkeru dole na Václaváku. Když jedu po schodech do patra s dámskou módou, cítím jeho upřený pohled v zádech, když jedu dolů, nemůžu uhnout jeho očím. Je nádherný - vysoký, štíhlý míšenec s hlubokýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama. Někdy si říkám, že tam chodím jen kvůli jeho očím. Taky mě napadlo, že bych ho chtěla mít doma.

Ale kam bych si v pokoji tu figurínu dala?

Celou noc matka proseděla u postele svého nemocného dítěte. Ani oka nezamhouřila, trpělivě mu otírala pot z čela a pokaždé, když se na posteli neklidně zavrtělo, ho znovu přikryla a něžně pohladila po ruce.

Vždycky se mi tyhle pasáže v románech zdály spíš jako z červené knihovny a nevěřila jsem představě, že někdo prosedí někoik hodin na židli u maroda. Možná proto, že moje matka podobnými slabostmi, jako jsou mateřské pudy, příliš netrpěla, tedy alespoň pokud jde o mně. Pravda ale je, že tyhle pudy někde hluboko dřímají a když je potřeba, najednou se vynoří.

Minulý týden byl náš kocourek Plamínek nemocný. Panleukopenii se taky říká kočičí mor, protože nakažené kosí s podobnou razancí. A taky nejsou léky. Jediná pomoc je zavodňování organismu, takže jsme každý den trávili čtyři až šest hodin na veterině na infuzích, já seděla u něj na židli, držela mu nataženou tlapičku, aby mu roztok mohl téct do těla, zahřívala ho a hladila po hlavičce, aby se mu dobře spalo.

Plamínek už je živý až moc. Jak říkal Marek, náš pan doktor, s dětma to už bude sranda - před pícháním injekce se jim nemusí oholit kůže, mají jen dvě nohy a ve věku čtyř měsíců z vyšetřovacího stolu neutíkají

Je mi jasné, že pokud jde o produktivitu práce, těžko můžeme právě my nějakému národu něco vyčítat. Ale přesto - kdykoli mám na ICQ vzkaz od někoho neznámého, mohu si být skoro jistá, že je to Turek. Ne že bych proti Turkům něco měla, ale jsou dost vlezlí - po pár frázích chtějí fotku, po dalších pár ještě něco víc a pak už pomůže jen dát je na Ignore list. Už jich tam mám asi deset. To vážně Turci nemají nic na práci?

V pátek jsem byla v Divadle Bez zábradlí na představení Cikáni jdou do nebe a od té doby nemůžu přestat přemýšlet o cikánském nebi a přestat poslouchat cédéčko s cikánskou hudbou.

Stará romská legenda praví, že Bůh vymodeloval lidskou postavu z hlíny a dal ji do pece vypálit. Nějak se ale při práci zamyslel, takže prvního člověka trochu připálil. Řekl si, že mu dá život, ale zkusí to znovu. Tentokrát byl opatrnější, nejspíš až příliš opatrný, člověk, kterého vytvořil, byl krásný, ale celý bílý. Až na třetí pokus se nenechal nikým vyrušit a když bylo dílo u konce, stál před ním krásný živý člověk, přesně takový, jakého si Bůh přál - první Rom.

Je-li hudba a hlas dar boží, není pochyb, že Bůh Cikány miluje.
Jedna z postav hry se ptá, zda mohou Cikáni přijít do nebe, nebo mají své vlastní. Myslím, že musí mít to své. Gádžové se s nimi nesnesou ani na Zemi, jak by to teprve vypadalo v nebi. V gádžovském nebi je svatý klid, jen někteří sní o nespoutaném sexu. V cikánském nebi se hraje, zpívá a tančí bez přestání - jinak by to ani nemohlo být nebe.

Bože, vím, že nejsem křesťanka, ale jestli mi jednou dovolíš vstoupit do nebe, směla bych jít do toho cikánského?

Není na světě moc lidí, od kterých bychom potřebovali víc lásky a uznání než od rodičů. A není na světě moc lidí, kteří by nám ho poskytovali tak málo.
Jakým kouzlem dosáhnout toho, aby rodiče konečně pochopili, že k nám nemusí být nároční a kritičtí, protože to jsme k sobě sami, ale že jejich lásku a respekt si sami ničím nenahradíme?

Mám novou matraci. No dobře, to není zas takový zázrak, protože už rok mluvím o tom, že si ji pořídím. Konečně jsem se do toho opřela a nechala si matraci vyrobit. Trvalo jim to měsíc, protože otec mi vyrobil postel o rozměrech 82x196,5 cm, na kteréžto rozměry se moc matrací standardních rozměrů narvat nedá. Zkrátka a dobře, nová matrace je konečně na svém místě, tedy na mé posteli, a starý molitan se konečně odstěhoval na půdu.

Mám za sebou první noc na nové posteli. Trochu mě bolí záda, ale to prý je normální a po nějaké době si zvyknu. Ale hlavně - zdál se mi sen! Což o to, mě se i předtím občas zdály sny. Zpravidla mě v nich někdo vraždil, někdo mi umíral před očima, nebo mě matka po hádce o nějakou kravinu vyhazovala z domu. Ale tohle byl sen úplně jiný, veksrze kladný a příjemný. Tak už se nemůžu dočkat dnešní noci - bude se mi zdát další?

Brácha si stěžuje, že na naší nové pračce nepozná, jestli je zapnutá, nebo ne. Já ji za to miluju. Dlouhá léta jsem se učila za doprovododu hrkání, čvachtání a hučení a když jsem se chtěla v klidu dívat na televizi, musela jsem třikrát za večer běžet do patra zavřít dveře do koupelny, protože jinak jsem místo filmu slyšela pračku. Teď chodím kontrolovat, jestli pračka dělá, co má, protože po sluchu už se to nepozná.

Navíc je vážně geniální, umí spoustu věcí a ještě je klidně kombinuje navzájem. A my se konečně nemusíme hádat, kdo je u nás doma nejgeniálnější. Pračka!

Dlouhá léta byly mým njeoblíbenějším filmem Italské námluvy, i když jsem se k tomuhle slaďáku málokdy přiznala. Teď mám ale nové číslo jedna - TERMINÁL. Vím, že poté, co jsem se přiznala k zalíbení v romantických komediích, to asi nikdo nebude brát vážně, ale je to neuvěřitelně úžasný film.

Už jsem psala, o tom, jaké filmy se mi líbí. A Terminál je přesně takový, takže je zbytečné se ptát, o čem je. O ničem. Z Karkozie přiletí do New Yorku Tom Hanks alias Viktor Kowalski, ale protože v Krakozii propukl převrat, nemá země uznaný status, Viktorův pas tudíž neplatí, takže nesmí na půdu USA. Do válkou zmítané země ale pochopitelně letadla nelétají, takže nemůže ani zpátky. A tak žije na letišti a postupně se tam seznamuje a spřáteluje se spoustou lidí, až jednoho dne válka skončí, Viktor splní slib, kvůli kterému přiletěl a... Přiznávám, nejradši bych tady vyklopila pointu a popsala každičký záběr toho filmu, ale neudělám to. Nejlepší na Terminálu totiž je, že i když se vlastně nic převratného neděje, celou dobu jste napjatí jak kočka u misky s žrádlem a nemůžete se dočkat, co přijde dál. A když to přijde, člověk jen zírá, kdo něco tak geniálního i jednoduchého zároveň vymyslel.

Nechci vám radit, ale jestli ještě na dnešní večer nemáte program, jít na Terminál je fakt to nejlepší, co můžete udělat.