Rebe

Chodili jsme s pár kamarádama v okolí Míráku a hledali volnou hospodu. Přitom jsme probírali, co je to velké a co je malé město. Honzy se totiž dotkla moje hláška, že Budějovice jsou malé město (není divu, když je z Loun). Tak jsem tvrdila, že přece není urážka, když řeknu, že je nějaké město malé, a že, co si budeme povídat, Praha je taky pěkné maloměsto. Nevěřil.

Přišli jsme k jedné hospůdce a chtěli jít dovnitř. Kluk, který stál před ní a telefonoval, jen škodolibě poznamenal, že tam se už teda asi nevejdeme. Kluci stejně chtěli jít dovnitř, ale já je odháněla - Jdeme, jdeme! syčela jsem mezi zuby. Nechápali.
To byl můj bratr! osvětlila jsem situaci o blok dál.

Co dodat? Neurážejte se, když o vašem městě řeknu, že je malé. U nás není velkých měst. Já to musím vědět - žiju v největším městečku v této zemi. Ale na velikosti přece nezáleží, ne?

Je to otrava, mít jméno, které není v běžném kalendáři. Na váš svátek si pak nikdo nevzpomene. Já měla svátek včera. Nevzpomněl si nikdo.
Až táta to objevil večer v Metru. Tak odklusal do ložnice zalovit ve skříni a - světe div se - vyhrabal dárek. Dostala jsem českou kuchařku ... v italštině. La cucina ceca. Tak můžu uvařit minestra di patate della Sumava, gnocchi di pasta di patate nebo la carpa in nero con salsa si susine. Skoro to voní Itálií...

Už je to pětačtyřicet let, co čínská vojska vtrhla do Tibetu. Nebudu rozvádět, jestli okupují autonomní území Tibetu, nebo si znovuobsadili historickou součást svého státu. Podstatné je, že tam potlačují lidská práva Tibeťanů a decimují jejich kulturu. To je důvod, proč lidé po celé světě v tento den vyvěšují vlajku Tibetu. Kdybych ji vyvěsila ze svého okna, viděli by ji jen sousedé. Proto svou "vlajku" vyvěšuju tady.

Zajímá vás taky situace v Tibetu? Není toho moc, co bychom mohli udělat. Tak třeba jen zkuste zjistit, jestli vaše radnice vyvěsila vlajku. Pokud ne, ptejte se proč a apelujte, aby příští rok vyvěšena byla. A doufejme, že myšlenka vyslaná na pomoc má stejnou hodnotu jako modlitbu. Čím víc takových modliteb bude, tím větší naděje, že i naše vláda dá lidským právům přednost před obchodními vztahy s bohatým tygrem.

Zillertal je jedno z významných rakouských lyžařských středisek. O jeho oblibě svědčí i to, že jsme cestou tam už od Mnichova jeli v koloně. Zillertalští jsou si toho zjevně vědomi - a zdá se, že dělají vše proto, aby všechny návštěvníky odradili. U mně se jim to podařilo - tam už nikdy!

Po prvních dnech se nám zdálo, že tady je všechno jen proto, aby to zkrátka bylo. Ale jestli to má smysl a vyhovuje to návštěvníkům, o tom už asi nikdo nepřemýšlel.
Lanovky na sebe nenavazují, takže při cestě od jedné ke druhé musíte třeba dvě stě metrů bruslit po rovince.
Na celé sjezdovce jsou záchody jen v restauracích a u lanovky z údolí. Ta sice nahoru dopraví stovky lidí, stačit jim ale musí tři záchody.
Restaurací je na celé sjezdovce právě tolik, aby polovina lidí raději hladověla a druhá polovina kvůli gulášovce a špagetám stála aspoň půl hodiny ve frontě na jídlo, poté co stejně dlouho čekala na volný stůl.
Kapitola sama pro sebe jsou skibusy. Jezdí, dokonce celý den v půlhodinových intervalech. Jenom v době, kdy přestávají jezdit lanovky, jsou intervaly dlouhé hodinu a půl. Ooops, trocha teplého lidského kontaktu nezaškodí. Bohužel rakušáci kouřej jako fabriky, takže stejně i smrděj.

Itálie, těš se! Mně už asi jinam nedostanou...

Ale abych jen nekritizovala, hezky jsme si zajezdili, počasí bylo fajn a v pátek jsme měli skvělý oběd. A jsem opálená. A cestou zpátky jsme se stavili v Regensburgu. A mám nový svetr. A vůbec, byla to fajn dovolená

V konzultačních hodinách se zapište do kurzu, vyplňte formulář a zaevidujte se, vyplňte vstupní test, zaplaťte poplatek za kurz a předložte potvrzení o provedení platby spolu s legitimací, která bude aktualizována. Pak můžete vstoupit do kurzu.

Tak nějak vypadají pokyny, co dělat pro zapsání do kurzu italštiny na Italském kulturním institutu. Podobně by asi byrokracie vypadala všude, ale u Italů je všechno jinak.
Na první hodinu jsem přišla, aniž bych udělala cokoliv z toho. Po hodině jsem zašla za lektorkou, že nejsem zapsaná a že bych to tedy chtěla napravit. "Aha, tak já ti příště přinesu přihlášku." - "Tak bych ale potřebovala číslo účtu, abych zatím mohla zaplatit."
No, tak to vyřídíme taky příště." - Ale já tu příště nebudu, až za čtrnáct dní."
"No, tak potom, to nespěchá."

Připomíná vám to něco? Mně ne. Italská byrokracie je skutečně "uživatelsky přátelská".

V džungli české legislativy přibyla další položka - "Eduard Beneš se zasloužil o český stát." Proč? Možná proto, aby o tom nikdo nepochyboval. Pak se nabízí přijmout i zákon "Česká ekonomika je na vzestupu." a "Sociální demokracie ví, co dělá." To by mohlo projít díky kompromisnímu návrhu "Bůh (prý) existuje."

Taky je možné, že ten zákon poslanci přijali prostě proto, že je to pravda. Pak by ovšem měli do sbírky zákonů zařadit i "V létě bývá teplo." "Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno... (atd.)" a "Jaroslav Hašek je autorem Švejka."

A nebo poslanci prostě jen chtěli ocenit dílo českého prezidenta? Chvályhodné... Už zbývá jen založit parlamentní výbor a ocenit všechny, kdo se zasloužili a zaslouží o český stát - Boha, že stvořil svět, Praotce Čecha, že ho v naší kotlině rozbolely nohy, Konstantina a Metoděje za bohoslužby v národním jazyce, ...(vypuštěno 38 964 položek, pozn. red.) ... Karla Gotta za šíření české kultury písní Biene Maya a Adrianu Sklenaříkovou za nejdelší nohy na světě. Když už jsme u té oceňovací tlačenky, páni poslanci, prosim prosim, dejte tam i Dana Bártu za ty jeho roztomilý vrásečky.

Víkendové sluníčko mě zblblo. Umyla jsem okna a pořádně uklidila, radovala se z rozkvetlých irisků za oknem a koupila si letní sandálky na vysokém podpatku. A radovala se, že jaro už je za dveřmi.
O to větší šok je dnešní ranní chumelenice. Smůla, pořád ještě je zima. A rozhodně to nevzdává. Ale nevadí, pořádně přitopím, obuju si sandálky a budu čučet na ty irisy. Třeba až do jara.

Říká se, že líbání se zavřenýma očima je znakem lásky, protože s otevřenýma očima se člověk může dívat po jiných. Podle mě je to blbost. Oči zavíráme proto, že koukat se z deseti cenťáků partnerovi do očí není sexy, ale směšné. Pokud jste někdy líbali s otevřenýma očima a váš partner je otevřel taky, můžete mi dát za pravdu.

Myslím, že zavírání očí při líbání je něco jako odvracení pohledu v metru, abyste se nemuseli koukat do očí někomu, kdo sedí dva metry od vás. Když o tom tak přemýšlím, přijde mi pohled do očí mnohem důvěrnější než líbání. Se zavřenýma očima si totiž můžu představovat, že souložím s Bradem Pittem. Když se koukám do očí klukovi, kterého miluju, myslím jen na nás dva. Takže - co je lepší?

Už jsem psala o své vášni pro filmové hlášky. Protože je ale stle zapomínám, nutí mě bratr, ať je někam píšu. A tak je budu psát. Začínáme!

Lidi se mýlí. Proto je na druhé straně tužky guma.

Nova udělala novému seriálu 24 hodin velkolepou reklamu. "Ten seriál je unikátní v tom, že se odehrává v reálném čase, jedna minuta na obrazovce odpovídá jedné minutě ve skutečnosti", říkal představitel hlavní role. Kecy.

Jedná se o jeden den v životě detektiva CIA. Seriál je rozdělen do 24 dílů, každý z nich zachycuje jednu hodinu. Trochu mě zarazilo, že jeden díl zachycující hodinu trvá jen padesát minut, ale budiž. Patnáct minut po začátku byl "reálný čas" na obrazovce 20 minut, během další minuty jich na obrazovce přibylo pět. Není divu, že reálný čas na obrazovce běžel rychle - do padesáti minut vyhrazených na hodinu se přece ještě muselo vejít pět minut reklam.

Není to špatný seriál. Myšlenka natočit seriál, v němž se všechen děj odehraje běhěm jednoho dne, není zlá. Ovšem taky je to trochu nuda - nemění se vztahy ani charaktery a není čas na legraci. Jak řekl bratr, to se radši budu dívat na Kobru 11, na kočkování Siemira s Andreou. A pak, nemám ráda lživou reklamu. A tahle lhala. Říkali - uvidíte první díl a budete chtít vidět druhý. Nechci.