Rebe

Odmalička jsem si přála vidět padající hvězdu. Nikdy jsem ji neviděla. Nespočítám, kolikrát jsem na čundru hodinu zírala na nebe a doufala, že dneska určitě... A jen co jsem všem popřála dobrou noc a zavrtala se do spacáku, uslyšela jsem jásání Hele, padá, viděli jste?
Ano, já vím, že to nejsou žádné padající hvězdy. Ale stejně bych si svá tajná přání radši přála při pohledu na meteor zanikající v zemské atmosféře než nad řetězovými maily či kouzelnými zrcadly na zámcích, které slibují nesplnitelné.

Nikdy jsem neviděla padající hvězdu. Je teda něci divného na tom, že jsem zajásala nad pozváním na piknik pod noční oblohou plnou padajících perseidů? A je při mém pověstném štěstí něco divního na tom, že po měsící neustálého jasna bylo zataženo?

Nemůžu si stěžovat, piknik byl úžasný a nakonec se dokonce vyjasnilo, takže jsem i pár "padajících hvězdiček" viděla. I když nevěřím, že tyhle perseidy taky plní přání, byla to nádhera.
Stále věřím, že mě moje šťastná hvězda ještě čeká.

Vlastně už jsem téma skoro vyčerpala - stačilo by říct NE a je to. Muži totiž o dokonalé ženy zkrátka nestojí, a to hned ze dvou důvodů:
Vedle dokonalé ženy začínají trpět komplexy, protože si tíživě uvědomují vlastní nedokonalost. Začnou na své drahé hledat mouchy, aby si dokázali, že je vlastně ještě nedokonalejsí než oni, a nakonec se s ní buď rozejdou, nebo skončí v náručí ženy tak nedokonalé, že z toho má jejich ego druhé Vánoce.
A co především, muži nenajdou odvahu dokonalou ženu oslovit, tak ji jen z dálky pozorují. Ženám ale nestačí, že po nich muži pouze z dálky touží, takže být dokonalá rozhodně není dobrý nápad.

No dobře, proč nás tedy média i muži sami neustále bombardují požadavky, abychom byly dokonalé? Najít návod na ovládání zubního kartáčku je několikanásobně těžší než se dozvědět, co nosit a co nenosit, co říkat a kdy mlčet, kde se depilovat a kde naopak přibarvovat, jak zhubnout a za kolik lze na vhodných místech "přibrat", atakdáleatakdále, abychom byly DOKONALÉ.

Už toho mám dost! Muži stále opakují, jak ženy nevědí, co chtějí... Cha! Neexistují tvorové, kteří by v tom měli méně jasno než muži.

Taky se vám stalo, že vám z budky před domem volal přítel a vy jste ho kvůli šumu ve sluchátku ani neslyšeli a pak vám někdo zavolal z druhé strany zeměkoule a vy měli pocit, že stojí vedle vás? Něco podobného dělá globalizace se šířením informací.

Bylo příjemné nedělní odpoledne, seděli jsme na terase u kafe a s příbuznými, kteří u nás byli na návštěvě, probírali dovolené. Zkrátka pohoda. Pak jsem zaslechla zvonící mobil, volal Luca, jak jsem později zjistila, toho odpoledne už potřetí. Jeho hlas zněl vystrašeně, prý se v Praze stalo nějaké neštěstí, tak chtěl vědět, jestli jsme já i moje rodina v pořádku. Nechápala jsem, o čem mluví, tak jsem ho uklidnila, a s přesvědčením, že to celé popletl a spletl si Prahu s Irákem, jsme si pokecali. A pak jsem se vrátila ke kafi.

O atentátu v cetru Prahy jsem se dozvěděla v podnělí dopoledne. Vlastně náhodou, jinak bych to zjistila asi večer u zpráv. Navíc mě to ani nijak nevyděsilo, takové věci se přece stávají, tady se ani nic strašného nepřihodilo. A tak mě napadlo, že informace se směrem od zdroje nejen šíří rychleji, ale i nabývají na závažnosti. Tak třeba dnešní požár na kraji Budapešti mě pěkně vyděsil, protože můj otec tam je každý týden, jen teď má náhodou dovolenou. Vyděsil i obyvatele Budapešti?
A co informace, které se mě dotýkají, ale nikdy se ke mně nedostanou? Jak je vnímají ti, kteří s nimi nemají nic společného? Šírí se špatné zprávy opravdu rychleji než dobré? Mohlo se třeba stát, že jsem vyhrála milion a nikdy se o tom nedozvím? To je otázek, co?

Jak často tyhle vlastnosti připisujeme Němcům... Jak často nadáváme na české dráhy a říkáme si Jo, to jinde... Po měsíčním cestování člověk některé názory musí chtě nechtě korigovat, takže:

I norské nebo švédské vlaky mívají zpoždění.
Někdy mají na záchodech takový nepořádek, že se člověku přestane chtít.
Ne vždy jsou průvodčí milí jako ve filmu a ne vždy je ve vlaku čisto jako u babičky.
A Němci? Zrušili nám vlak. Zkrátka, v Hamburku jsme nastoupili na přímý vlak do Prahy, což hlásila ješte cedule na kraji Drážďan, na hlavním nádraží v Drážďanech ale bylo vše jinak, vlak končil a další jel až druhý den ráno. Nebyli jsme sami, kdo nechápal, podobně na tom byla i skupinka německých turistů, kteří měli až do Prahy jízdenku i místenku.

Poučení? Zapomeňte na německou preciznost. Jediné, na co se můžete spolehnout, je česká soudržnost. Díky ní a blízkosti výpadovky na Teplice jsme byli doma ještě před půlnocí.

Tak jeste jeden prispevek, nez odjedu na jih - napisu vam o svetovem unikatu, na ktery jsem tady v Trondheimu narazila. Je to vytah na kola, ktery tu postavili vroce 1993. Je to jednoduche, na obrubniku je drazka, ve ktere jezdi male stupatko. Prijedete, jednou nohou se oprete o slapku kola, druhou o vytah a jedete...

Uz jsem ve svete videla spoustu mest podporujicich cyklistiku a Skandinavie je pro jizdu na kole jako delana, ale tohle je vazne vrchol - jako by nestacilo, ze Trondheim je placka a kolo se tu da pujcit jako nakupni vozik, jenom vhodite minci a muzete jet, pri vraceni vam mince zase vypadne zpet. Na jedinem kopci v celem meste postavi vytah...
No, aspon se nikdo nemuze vymlouvat, ze nejezdi na kole, protoze se mu nechce slapat do kopce.

ke hvezdam, rika se. Prekazkou bylo zadani uzivatelskeho jmena a hesla, protoze doma jsem prilogovana porad a tak heslo moc nepouzivam. Nakonec jsem zadala vsechna mozna jmena a nechala si heslo poslat. Povedlo se...

Ovsem pokud ted ocekavate nejake hvezdy, asi vas zklamu. Vyuzivam sice dobrodini Internetu zdarma v Interrail cetru v Trondheimu, ale mesto ceka, tak chci jen podat zpravu, abyste taky vedeli, ze se mam fajn.
Uz jsme byli ve Stockholmu,v Bodenu, v Narodnim parku Abisko, v Narviku a na Lofotech, kde jsme se projeli lodi po fjordech, byli v muzeu a ve meste s nejkratsim nazvem A (tedy presneji A s krouzkem), jeli lodi do Bodo, pak jsme byli v Narodnim parku Rago, kde jsme strasne zmokli a ujel nam autobus. A ted jsem konecne v Trondheimu a mame jeste dva tydny na zapadni a jizni Norsko. Tak nam drzte palce, at prestane prset.

Krasne pocasi, krasne leto a krasne zazitky vsem!

Celý národ se vzpamatovává ze včerejší prohry s Řeky. Ukázalo se, že Rebe byla zřejmě jediná, koho napadlo, že bychom mohli prohrát. A tak zatímco ostatní se teprve probouzí z kocoviny a utírají slzy, Rebe přináší exkluzivní (byť trochu vymyšlený) rozhovor s trenérem řecké reprezentace Otto Rehhagelem.

Rebe: Češi byli jasnými favority, jak si vysvětlujete svoji výhru?
Otto: Češi byli přehnaně sebevědomí. Třeba ty směšné řeči o tom, že si Nedvěd tyká s Pierluigem. Jsem rád, že se ukázalo, že opravdové přátelství je víc než tykání.

Rebe: Přátelství s rozhodčím by ale přece nemělo ovlivnit průběh zápasu.
Otto: Teď jste ale strašně nespravedlivá, slečno redaktorko. Portugalcům se připískávalo ještě mnohem víc!

Rebe: Aha. I přes přátelství s rozhodčím jste asi měli záložní plán. Jaká byla vaše taktika?
Otto: Upřímně? Chtěli jsme je unavit a otrávit. A povedlo se to. Stačilo je hoďku a půl faulovat a pak stačila jedna branka...

Rebe: Ano, fauly. Někteří lidé si stěžovali, že to, co jste předvedli, nebyl fotbal, ale rugby.
Otto: To je nesmysl - rugby je surový sport, ale naši hoši jsou něžní.

Rebe: Jak to myslíte?
Otto: Podívejte, oni si rádi šáhnou, tak jim v tom nebudu brámit, no ne? Objímání a držení za tričko se stále hodnotí jako faul, ale proč bych to těm klukům nedopřál? Třeba obejmout Baroše nebo ho chytit za zadek, jak se chlapcům podařilo, to je přece hukot.

Rebe: Ano, taky mi to připadalo jako teplárna. Ale co ty ostatní fauly?
Otto: My usilujeme o přehodnocení klasifikace faulů. Zdá se nám zastaralé hrát čistě. Koho zajímá nějaký honění se za merunou? Navrhujeme, aby fauly byly trestány pohlazením po tváři nebo po vlasech. Zdá se mi nefér, že se této odměny dostalo jen Poborskému.

Rebe: Češi si stěžují, že by se jim prohra lépe snášela, kdyby prohráli s lepším týmem...
Otto: Tak jsou lepší, no a co? Mně zajímá jen výhra.

Rebe: Nezdá se vám, že řecký výkon odměněný výhrou je degradací fotbalu?
Otto: Prosím vás, koho zajímá fotbal? Vyhráli jsme.

nestihnu to, nestačím... V poslední době je toho moc - doháním resty ve škole, snažím se číst na zářijovou souborku z historie, nakupuju svatební dary pro kamaráda a sháním dárky pro rodinu, protože bůhví proč má půlka rodiny svátek právě teď, zařizuju věci ohledně Skandinávie, kam se chystám na měsíc odjet, a do toho ještě domácí práce...
Je mi líto, na blog nezbývá čas. A celý červenec to nebude lepší, protože budu v Tramtárii.

Slibuju, že to v srpnu zkusím napravit. Zatím si můžete prohlídnout fotky z Říma.

Původně jsem chtěla psát o Zemanově premiéře - snad poprvé řekl něco rozumného, když glosoval tendence v ČSSD nahradit Špidlu Grossem - Je naivní domnívat se, že za volební debakl může jen předseda, a ne ten, kdo stál hned za ním.
Jen mi uniká, proč nikdo nehledá odpovědnost u Roučka. Kdyby už dost dlouho před volbami neukázal, že je totální blbec, možná mohlo vše dopadnout jinak.

Jenže pak jsem se koukala na fotbal a je tu jiná premiéra - konečně jsem viděla FOTBAL. Utkání Nizozemí s Německem spíš připomínalo taneční záběry z Gay clubu, místo kopání do míče se hráčí pořád objímali.
Dneska se to rozeběhlo a já se královsky bavila. Bylo na co koukat, tak dík, kluci.
PS - Kollere, než si příště sundáš tričko, zajdi do solárka

Vždycky jsem se tomuhle rčení o svatbách v dešti smála - no jasně, to vymyslela maminka plačící nevěsty pod plačící oblohou, aby ji utěšila. Jenže když má svatbu někdo, na kom vám záleží, navíc na nádvoří Průhonického zámku, místo nebe je ocelová poklička a sem tam skápne, mezi nadávkami a modlitbami si člověk nakonec ještě rád připomene - prší štěstí.

Dopadlo to dobře, během obřadu se dokonce ukázalo sluníčko, takže jediným vzrůšem byl zvonící mobil maminky ženicha. Focení se už odbývalo mezi průtržemi mračen, ale vlastně se ta svatba moc povedla - na první manželské políbení se smálo sluníčko a pak ještě napršela trocha štěstí.

Tak ať ho máte ještě hodně, Lucko a Vítku!