Rebe

Je jasné, že když někdo mluví rychleji, než se dá myslet, dřív nebo později pronese pěknou blbost. I tak mě ale fascinují moudra, která se sypou z mojí krásné sestřenice. Je to vážně chytrá brunetka, ale občas mě nechává na pochybách, zda jí krví nekolují blonďaté geny. Historky o ní jsou populární už od té doby, kdy jsem ji přesvědčila, že máme na lednici rybičky a když je brácha obrátí bříškem nahoru, vypouštějí bublinky, ale otočit se neumějí.

Minulý víkend jsme strávili u tety a Péťa nám pobyt opepřila svými bonmmoty. K nejlepším patří úvaha o tom, že bilboard s obličejem Hitlera a nápisem Ich meine es ehrlich je asi podvrh, a prohlášení, že ledovec vypadá jako zmrzlá voda.

Někdy si říkám, že kromě filmových výroků začnu sbírat i hlášky svojí sestřenice

Nevím, jak se to pozná na jiných školách, ale na fildě jednoznačně podle fronty na studijním. Referentky si totiž studenty nerozebírají podle oborů, ale podle ročníků. Takže u té, která má první ročníky, je fronta kolem dokola celého patra, kdežto referentka mazáků vychází před studijní a s nadějí v hlase se ptá, jestli třeba někdo nejde za ní. A podle toho se pozná mazák - jeho spolužáků už vyletělo tolik, že má referentku bez čekání. A já to včera absolvovala bez fronty, takže - jsem mazák.

Radost mi zkalila studijní referentka na peďáku, kde jsem se byla pozeptat na soud žádosti podané na začátku května. Rázně odmítla existenci takové žádosti či její výskyt na studijním oddělení. Až po chvíli přemlouvání začala pátrat v hromadách papírů na stole i pod ním a vida - našla ji, dokonce i se schválením katedry. Po víc než čtyřech měsících docela úspěch, už to musí jen schválit proděkanka. Držte mi palce, za dva roky chci promovat a tu žádost bych do té doby potřebovala mít vyřízenou...

Už nějakou dobu vím, že bruslit na suchu se dá na dlažbě Václavského náměstí a vůbec v centru pokaždé, když nasněží nebo namrzne. Jenže ono bohatě stačí, aby pořádně sprchlo. Nevím, kdo vymyslel, že se chodníky v centru vydláždí těmi droboučkými hlaďoučkými kostičkami, ale myslím, že ať to byl kdokoli, při každé nepřízni počasí sedí někde nahoře, kouká dolů na ty chudáky snažící se chytit aspoň poslední zbytky rovnováhy a baví se líp než u domácího videa.

Nic proti klouzání se, problém ale je, že ty dlaždičky kloužou vždycky když se člověk potřebuje někam dostat dost rychle, protože v průtrži mračen či v mrazu jak na Sibiři v únoru má málokdo radost z pohybu na čerstvém vzduchu...

Přiznávám, geniální jsem byla odjakživa. Netvrdím, že to bylo poznat na první pohled - v zástěrce oblečené přes tepláčky a baretu naraženém hluboko do čela jsem asi vypadala spíš retardovaně, ale geniální jsem byla už tehdy. Dřímal ve mně nevšední literární talent. A já už na to mám i důkaz, při úklidu komory jsem totiž našla knihu, kterou jsem začala psát v sedmi letech. Na psychologický román ani zásadní literární studii jsem se tehdy ještě pochopitelně nezmohla, ale i tak se s vámi o své povídky a básničky podělím - já se u nich bavila několik večerů a totéž čeká i vás.
Takže, začínáme, a to hned první povídkou:

Chlupatý kaktus
Kaktus byl gdysy chlupatý jako jako... No prostě jako teď kočka. Ovšem kaktusi se pěstovali jako teď. Jedna paní, jmenovala se Analmína Olodonová, také pěstovala kaktus. Dala mu jméno: Onomolodo. Byla to holka.
Jednou Anolína Olodonová řekla, že je Onomolodo už moc chlupaté a ostříhala ji. Onomolodo sice se nechala ostříhat, ale štvalo jí to. Ale tak se Anolídě Olodonové moc a moc líbyla. Tak si jednou Onomolodo řekla, že začně růst s trny a bude střílet na Anolínu Olodonovou. Ta si jí už nevšímala. Ovšem ani ji nezalévala. Tak chvíly žili.
Ovšem né dlouho. Jednou ovšem Anolída řekla: Už nestřílej! Tak tedy musela Onomolodo přestat. Ale Anolína Olodonová ji stále nezalévala. Tak si Onolodo řekla že začně růst zase s chlupy. Ale ani pak ji Anolína Olodonová nezalévala. Tak vyhynul poslední chlupatý kaktus.
Pak zase začaly kaktusy ogzistovat. Ovšem s trny.
/dílo z 11.6.1987, uvedeno původním pravopisem a respektováním původní interpunkce. pozn. redakce/

Líbí? Tak se těšte na básničku o míru , pohádku o Marifáckovi a úvahu o vysvědčení

Řeč je o předstíraném orgasmu. Právě o tom se mluvilo na oslavě narozenin kamaráda mého bratrance, kam jsem byla pozvána jako dekorace. Řešilo se především to, proč. Upřímně řečeno, nevím. Nevidím jediný důvod, proč bych kluka, který nepřijde na to, co udělat, abych nemusela předstírat, neměla vykopnout z postele.

Jenže hlavní je to, že bych ani nevěděla, jak. Jasně, ve filmu stačí začít sténat, dovolávat se božstev a nehty rozdírat partnerova záda, ale asi bych si při takovém divadýlku připadala trapně. Navíc bych to pak už asi musela dělat pokaždé, aby se nepoznalo, že to předtím bylo jenom hrané.
Nejlepší by asi bylo chovat se při hraném orgasmu stejně jako při tom opravdovém, ale vím já, co vlastně dělám? Kdepak, nic pro mě.

Ženy, které umějí vrhat pohled raněné laně a rozplakat se kvůli zlomenému nehtu, už to dávno vědí. Já ze sebe křehkou bytost dělat neumím, ale tohle už jsem pochopila - ženská nemůže udělat větší blbost než OSVĚDČIT SE.

Začalo to oprýskanou omítkou v šatně u mně v pokoji. Dostala jsem za úkol si odtamtud všechno vystěhovat, aby táta mohl udělat novou omítku. Jenže s tím jsem byla hotova už v poledne a v pokoji zaskládaném oblečením už se moc rozumných věcí dělat nedalo, a tak jsem usoudila, že odmontovat police a omlátit starou omítku přece zvládnu sama. Zvládla. Večer mě bolela záda, ruce, plíce jsem měla plné jemňoulinkého prachu a pálily mě oči.
Ale když mi to včera tak pěkně šlo, dostala jsem další den za úkol, přesát písek, potom zbytky omítky, asi třikrát uklidit prach z komory, pokoje i celé cesty z garáže ke mně do pokoje, nahodit zeď základní vrstvou, která se dává pod omítku, umýt okno a zase prosývat písek. Jenže kromě toho jsem pochopitelně musela jako každý víkemd pověsit prádlo ze tří praček, pomoct s přípravou jídla, uklidit po kočkách, ... Ještě jsem zvládla zajet na nákup do Ikey a do OBI a v sobotu večer jít na koncert. Pravda ale je, že teď padám únavou.

Asi budu muset začít trénovat ty laní pohledy.
Miláčku, zlomila jsem si nehet na palečku, fňuk fňuk. Mohl bys mě zachránit? Jsi můj hrdina. Aáách...

Prázdniny skončily. Víme to i my, kteří do lavic usedneme až ze měsíc. Dokonce i Lendys se už vrátila z prázdnin, tak ji tímto vítám zpátky. A doufám, že i ostatní čtenáři se z ní vezmou příklad a budou pěkně komentovat. Nesleduju toplist, takže jen podle komentářů poznám, že mě čtete. A píšu kvůli vám.

Vím, že vám hodně dlužím - strávila jsem měsíc ve Skandinávii a zatím o tom skoro nepsala. Slibuju, že se polepším. Známku za souborku z historie už mám zapsanou v indexu, tak budu mít konečně čas na psaní

Hodně štěstí v novém roce.

Prázdniny se chýlí ke konci, venku je zima jak v lednu, včera jsem zmokla jako ratlík a v noci mě budil budil vítr boucháním dveřma na balkon. Pusu mám plnou aft, pořád mě bolí kotník a jsem celá poštípaná od blech, protože jsem postříkala koťata protibleším sprejem a ty mrchy místo aby umřely, přeskákaly na mě (blechy, pochopitelně). Pořád se mi chce spát a v lednici není skoro nic k jídlu. Včera jsem musela asi hodinu přesvědčovat slečnu na studijním, že když od ní chci razítko do indexu, že můžu jít k souborce, težko někde budu mít zapsanou známku za souborku, dneska mi tečou nervy a zítra dělám souborku z historie, přestože nic neumím a četla jsem jen dvacet knížek z povinných šedesáti.

Nemáte někdo trochu pozitivního přístupu navíc?

Dárek k nákupu potěší, pivko za nákup nad 500,- je fakt dobrá prémie. Tatík měl nárok rovnou na dvě, ale ouha, točená. V Baumaxu, kam většina zákazníků přijede autem, to trochu zarazí. Ještě víc zarazí rozhovor s personálem, který táta absolvoval.

Točený? Aha, tak to děkuju, ale já jsem tady autem. - No tak si dejte aspoň jedno.
Ale já řídím. - To nevadí.

Vím, že jsem s tím svým dodržováním zákonů a vyhlášek už docela trapná. Včera ale na českých silnicích zahynulo 11 lidí, minimálně 6 se stalo obětí řidiče s alkoholem v krvi.

Stalo se vám taky už, že jste četli tolik recenzí a kritik, že jste šli do kina s nějakou představou, a ten film byl jiný? To se mi stalo s filmem Ztraceno v překladu. Ne že by byl horší než jsem čekala, byl zkrátka jiný. Podle recenzí člověk očekává bůhvíco a potom sedí v kině a kouká na film, který je o něčem úplně jiném. Tedy, abych byla přesnější, který je o ničem.

No dobře, není o ničem, jen se tam vlastně nic neděje. V Tokiu se potká stárnoucí herec s mladičkou nudící se profesionální manželkou, oba kvůli časovému posunu nemůžou usnout, a tak se spřátelí a občas spolu vyrazí na tah. Žádné dějové zvraty, žádný sex. Ve vrcholné scéně spolu leží v posteli, důvěrně si povídají a pak...usnou.

Čekala jsem něco jiného, takže jsem neodcházela nadšená, ale když nad tím tak přemýšlím, je to film podle mého gusta.
Nesnáším "překvapivé" dějové zvraty a vykonstruované příběhy. Takové ty filmy, kdy hrdiny potkává jedna rána osudu za druhou, až si říkáte, jak někdo může mít takovou smůlu, ale ani by vás nepřekvapilo, kdyby hrdinu zabil padající mrakodrap, do kterého naboural autobus poté, co mu praskla pneumatika, když najel na střepinu, kterou si chtěl podřezat žíly ten chlápek, co pak znásilnil hrdinovu sestru, ale rozmyslel si to a sklo odhodil, no a v tom autobusu zrovna sedí terorista s kilem plastické trhaviny, kterou chtěl vyhodit do vzduchu Pentagon, ale protože se zrovna do telefonu hádal s manželkou o alimenty, nastoupil do špatného autobusu, a tak seděl v tomhle, který jel úplně na druhou stranu. Asi víte, co mám na mysli, zlatý film o ničem.
Taky nemám ráda explicity. Vraždící maniak svého protivníka střelí do srdce, podřeže mu krk, rozmlátí hlavu o obrubník a nakonec ho hodí do obrovské vany s kyselinou a pak pronese Zabil jsem ho! Zkrátka nemám ráda, když si na konci pohádky říkám, jestli si princezna prince vezme nebo se cetou do kostela zamiluje do kočího a vypravěč pak řekne A vzali se a milovali se až do smrti. Mám ráda otevřené konce, přesně jako tady, kdy jsme se po odchodu z kina hádali, jestli se ti dva ještě uvidí ńebo ne. (Jasně že ne, ale je fajn, že si někdo může myslet opak
No a pak, nemám ráda happyendy. Jasně že si občas pobrečím nad zamilovanou dvojicí mířící do západu slunce, ale víc mě dojme nejistota a spousta otázek Co by, kdyby. A taky mě baví, když mi v hlavě nespokojeně zabliká konrolka a zapípá hlasek Jaktožesenevzali?

Asi jsem se v tom trochu ztratila... Nebo že bych se jen ztratila v překladu?