Rebe

Že si nepamatujete, co jsou to nátepníčky? Přece takové ty froté pásky, které nosí tenisté na zápěstí, aby jim pot nestékal na ruku. Když jsem byla malá, nosili je ale všichni, v odporně křiklavých barvách. A dneska jsem potkala dvě slečny, na jejichž zápěstí růžově křičela přesně taková hnusnost.

Nic proti osmdesátým létům, vím, že mají své příznivce, ale já jsem doufala, že návrat téhle hnusné, neslušivé a nevkusné módy je definitivně pryč. V dalším obchodě jsem ale viděla fosforeskující tílka a hrála k tomu Ruby Tuesday. Ne, prosím prosím, ne další návrat osmdesátých let! Copak nastačí, že je zase v módě punk?

I kdybych nechtěla, musím stále myslet na to, že už brzo budu muset odjet a vrátit se zpátky do Čech. Přišly smutné chvíle, kterých jsem se předem bála - loučení s přáteli, kteří odjíždějí a které už pradvěpodobně nikdy neuvidím.

Včera jsem se rozloučila s Baselem, neuvěřitelně vtipným medikem z Izraele. Slíbil, že se určitě někdy přijede podívat do Prahy a vyměnili jsme si adresy, tak se třeba ještě někdy uvidíme. Dneska po večeři mi Miriam, moje sousedka, povídá - tak to už se asi neuvidíme, co? A já nevěděla, co říct.

A v pátek odjíždí Luca. Máme za sebou spoustu krásných i ošklivých chvil, spoustokrát jsme se pohádali a milion věcí mě na něm štve, ale stejně se děsím chvíle, kdy si řekneme - Tak se měj. A hezký prázdniny. Možná se ještě někdy uvidíme, ale každopádně, tenhle nádhernej semestr se už nevrátí.

Ještě nikdy mi semestr neutekl takhle rychle. A ještě nikdy mi nebylo tak strašně líto, že už končí.

Došlo mi to dneska, když jsem stála ve frontě na oběd - semestr skončil před dvěma týdny. Zkouškové skončilo už skoro před týdnem. A škola je plná lidí. V cip poolech je stále většina počítačů obsazených, vyučující dál pravidelně konzultují, sportcentrum je stále otevřené, knihovny taky, mensa nadále vaří obědy i večeře. A lidé neutekli ze školy tak rychle, jak to jen šlo. Vlastně byste skoro ani nepoznali, že semestr už skončil.

Původně jsme dneska měly jet na výlet do Mnichova. Ale pak přišla Monika, že chce jet taky, ale může až odpoledne, tak ať počkáme. Ale Silvie se zas chtěla vrátit dřív kvůli divadlu, takže to nakonec padlo.

Tak jsem se rozhodla udělat si výlet sama, na kole. Viděla jsem toho hodně, takže to popíšu v několika článcích. Jsou řazeny chronologicky, odzhora dolů. Ale dalo to práci.

Ze všeho nejdřív jsem vyrazila do Prüfeningu obhlídnout místní zámek. Jak jsem se ale při prohlídce dozvěděla, původně to nebyl zámek, ale klášter. Jenže po sekularizaci se ho stát rozhodl prodat a jediný, kdo na to měl peníze, byli Thurn und Taxisové. A z kláštera byl zámek.

Na prohlídky se tu musí objednávat, ale já jsem měla štěstí. Přijela jsem právě, když šla prohlídka dovnitř, tak jsem se zeptala, jestli můžu jít taky, a mohla jsem.

Klášter má teď v pronájmu škola Montessori, takže z bývalých kláštěrních prostor jsou třídy. Prohlídka tudíž byla dvojnásobně zajímavá - procházeli jsme barokními prostorami, zároveň jsme se dozvídali o pedagogice podle Montessoriové. Já jsem nikdy aternativním školám moc nevěřila, ale tady zřejmě spojují výhody Montessori a tradiční pedagogiky. Udělalo to na mě vážně dojem. Asi se sem budu muset přestěhovat, protože bych chtěla, aby moje dítě jednou chodilo přesně do takové školy.

Pak jsem si ještě chtěla prohlédnout kostel, ale byla tam právě svatba. Tak jsem se naobědvala a vyrazila podunajskou stezkou na Kelheim. Cesta vede po břehu řeky pod skalami, na jednom místě jsem dokonce objevila jeskyni. Tak jsem odložila kolo a šla ji prozkoumat. Žádná Amerika, ale spát by se tam dalo. Tak kdybyste někdy potřebovali nocleh v okolí Regensburgu...

Původně jsem chtěla dojet do Kelheimu, ale nakonec jsem se musela vracet už odtud, protože jsem se tady pěkně zdržela.

Už z dálky jsem viděla hradní věž, takže tu jsem musela prozkoumat jako první - na kopci nad městem stával hrad. Do dneška se zachovala jenom necelých devět metrů vysoká kulatá věž. Místní jí říkají hladová, ale prý v ní nikdo nikdy hlady neumřel

O kus níž stojí nový kostel, postavený namísto původního. Co se stalo s tím nevím, o tom informační cedule mlčí. U kostela je hřbitov. Krásné místo, na kopci s výhledem na Dunaj. Jen mě překvapilo, že hroby jsou otočeny na druhou stranu, ke kopci. Kdybych tam nedejbože měla ležet já, radši bych se teda koukala do kraje.

Hrozně se mi líbilo, jak městečko šplhá do kopce. A je to pořádný kopec - z jedné strany je domek dvojpatrový, z druhé strany mu kouká jenom střecha. Takže silnice vede nahoru jen zvolna v dlouhých zatáčkách, přímo vzhůru vedou jen cesty pro pěší. Schody.

Už jsem byla na cestě pryč, když jsem narazila na směrovku k Planzen- und Vogelhaus, tak jsem to vyrazila prozkoumat. Bad Abbach jsou lázně. Aby se tu klienti nenudili, mají tu promenádu s obří šachovnicí, park s fontánou, jezírko a potok, Mariánskou jeskyni a obří skleník se dvěma stovkama ptáků. A venku ještě voliéry s holuby, bažanty, husami a tak.

Pěkné místo. Ale já musím zpátky, takže jsem musela odmítnout i děěsně lákavou nabídku jednoho z klientů, který mi nabídl, abych se stala jeho lázeňskou přítelkyní. Ale nakonec stejně sám usoudil, že jsem moc mladá

Pole s cedulí Selbst pflicken jsem viděla už z autobusu, když jsme byli na výletě. Ale teď jsem jela přímo okolo a mohla tudíž vyzkoumat, jak to funguje.

Naprosto jednoduše - přijdete na pole, natrháte, co chcete - ovoce, kytky - pak spočítáte, kolik máte zaplatit a obnos vhodíte do kasičky. Totálně jednoduché.

Já jela kolem květinového pole. Nic moc už tam nekvetlo - jenom slunečnice, jedny z mých nejoblíbenějších kytek. Tak jsem natrhala, zaplatila a pak celou cestu domů šlapala jak o závod, aby mi nezvadly.

Dnešní den jsem zakončila v divadle na Bismarckplatz, tentokrát baletním představením Rituály od Ricarda Fernanda, který toto představení připravil na hudbu Igora Strawinskeho a Clauda Debussyho.

Jako první část trojdílného večera jsme viděli "Sacre du Printemps", jehož tématem jsou rituály jarních obětí a vzývání země. Strawinski je autorem hudby i třetího kusu - "Les Noces" (Svatba). Rituály a ceremoniály tohoto kusu provázejí nevěstu a ženicha od jejich rodin k sobě. Mezi těmito rituály lidských vztahů stojí vztah mezi faunem a nymfou v Debussyho "Prélude à l'après-midi d'un faune" (Prélude na faunovo odpoledne) z roku 1894.

Choreograf Fernando hledá pro svůj soubor styl, který, vycházeje z klasického baletu, vypráví archaické příběhy moderní taneční řečí. Ostatně, on sám jako tanečník prošel od klasického baletu přes neo-klasiku k modernímu tanci.

Totálně geniální byla scéna (nebo spíš scény) Dorin Kroll - jednoduché, jen zadní projekce a prosté rekvizity. Ale - do tance fauna a nymfy neustále padalo listí a svatební hosté nakonec zmokli.

Zkrátka, žádná klasika v naškrobených sukýnkách. Ale dynamické a sexy představení, byť místy trochu nicneříkající.

Asi před týdnem jsem čistě náhodou zjistila, že v areálu univerzity je taky botanická zahrada. Pár dnů předtím jsem zabloudila cestou z práce na Nuepfarrplatz, což je přímou cestou asi 300 metrů...

Na jednu stranu trochu ostuda, na druhou - je to fajn, že mě tohle město ještě stále umí překvapit.

Můj africký soused Max mě dneska pozval na specialitu, kterou připravil pro své přátele, speciální africký nápoj. Moc důvěry jsem k tomu neměla, protože jsem viděla, z čeho to dělá - šťáva z červeného zelí, citron, cukr, bůhví co ještě, to celé se pije ještě teplé. Ale jsem od přírody zvědavá, takže jsem to vyzkoušela. A věřte nebo ne, je to oravdu dobré.