Rebe

V Praze jsme na německou konverzaci měli rakouskou lektorku, která bydlela v Praze na koleji. Měla na pokoji rozbité okno, tak to nahlásila a byla jí přislíbena rychlá naprava. Trvalo to měsíc. Celou dobu měla přes okno přehozenou deku, aby jí dovnitř tolik nefoukalo. Bylo to totiž v zimním semetru.

Vzpomněla jsem si na ni v pondělí. Přestal mi totiž odtékat odpad v koupelně. Tak jsem to předevčírem nahlásila hausmeisterovi a ten slíbil, že to ještě ten den spraví. Neopravili.

Ale přišli v úterý a už odpoledne odpad krásně odtékal. A ještě se omlouvali - pondělní bouřka vyplavila sklep, takže měli moc práce tam.

Dneska v práci jsem dostala geniální nápad. Když jsem uklízela asi pátý pokoj někoho, kdo je tu evidentně na služební cestě, došlo mi to - všichni chlapi tu mají to samé! A tak si říkám, že by to mohl být dobrý podnikatelský záměr - vyrábět zavazadla pro muže na služební cesty.

No jasně, balení, to je pro chlapy utrpení. A přitom je to tak jednoduché. Stačilo by, kdyby se našel někdo, kdo by nakoupil kufry a naskládal do nich všechno potřebné - dva obleky, tři košile, čtyři kravaty, džíny a dvě trika. Jedny boty k obleku a jedny pro volný čas. Chlap by jenom přišel, řekl, jakou má velikost a oblíbenou barvu a dostal by nachystané zavazadlo.

Jako zlepšovák mě ještě napadlo, že by na víku kufru mohl být seznam, co si ještě přibalit - holení a kartáček na zuby, knížka, spodní prádlo.

Tak už jenom najít někoho, kdo vloží počáteční kapitál.

Wieder eine Aufschrift auf deutsch. Einer Gruss speziell fuer meinem Bruder!

Včera večer se zase konal Kochabend - to se sejdou lidi z různých států a vaří si národní speciality. Včera vařily Slovenky bryndzové halušky a Francouzi palačinky se zeleninovou náplní - to byla paráda, každý si mohl vybrat, co všechno dovnitř chce.

Ale největší úspěch měly stejně české jahodové knedlíky. Francouzi nemohli pochopit nastrouhaný tvaroh, stále se ptali, co je to za sýr. A všichni ostatní obdivovali, jak jsou malinkaté a dobré. A všichni se ptali, jak se to dělá, a nemohli pochopit, co je to hrubá mouka, a záviděli, že umíme takovou dobrotu.

A mě se celou noc zdálo o knedlících. Není divu, vždyť jsem jich uválela asi sto.

Tak jsem se včera poprvé vyrazila koupat. Tím nemyslím zaplavat si, to už jsem v bazénu byla, myslím výlet k vodě, koupání, opalování. A to bylo tenhle rok poprvé.

Vyrazily jsme s Monikou k jezeru Guggenbergersee, kterému místní říkají něžně Guggie. Je to asi patnáct kiláků od Regáče, vede tam cyklostezka. Cesta je to hezká, rybník velký a čistý. Koupání skvělé, vybraly jsme si poměrně prázdný kus pláže a krásně jsme se celé odpoledne flákaly. A taky jsme se opálily, takže konečně začínám mít barvu.

Cestou zpátky jsme konstatovaly, že už jsme plavaly, jely na kole - skoro jako v soutěži o železného muže, chybí nám jen běh. V soutěži o železnou ženu ho ale nahradila zmrzlina - Monika měla oříškovou a já s příchutí snickers.

Tak jsme včera zase byli na výletě. Cíle byly dva, ale popíšu vám je hezky každý zvlášť.

První byl hrad Burghausen. No, hrad. Ono je to vlastně šestihradí. Každé nádvoří totiž bylo samostatně opevněné - hradby, věže a střílny, příkop a brána s padacím mostem.

To všechno dohromady je nejdelší hradní komplex s opevněním v Evropě - na délku měří víc než kilometr. Možná by mohl být i nejdelší na světě, ale bohužel - čínská zeď je o něco delší.

K tomuhle hradu se váže ještě jeden rekord, nejdražší svatba. Odehrála se tu tuším v 16. století, dneska by stála dvanáct milionů euro.

U hradu jsme potkali dvě nevěsty, byť tedy výrazně chudší. A taky strašně ošklivé.

Druhým cílem byl zámek Herrenchiemsee. Abych trochu vysvětlila podivný název - na jihu Německa, na samém předhůří Alp, leží jezero Chiemsee. Nádherné místo - průzračná voda, vítr ideální pro plachtění, výhled na Alpy a zelené ostrovy. Ostrovy jsou tu dva - Fraueninsel, ženský ostrov, který je menší a stojí na něm klášter, a Herreninsel, mužský ostrov, nádherné místo s pohádkovým zámkem.

O Ludvíkovi II. už jsem jednou psala, a tohle je další zámek, který postavil. Hodně připomíná Linderhof - zlacené štuky, fresky, obrovské lustry, všude výšivky, ozdoby, ornamenty, a všechno bohatě zlaceno. Kdosi to komentoval slovy Mně už je z toho zlata blbě. Ale je to geniální.

Mimo jiné je tu třeba nádherná ložnice s obrovskou bohatě zdobenou postelí, bohatě vyšívanými závěsy, kříšťálovám lustrem a tak. Ludvík tu nikdy nespal. Ložnice totiž nebyla určena pro privátní účely. Měla se stát pomníkem absolutismu. Stejně jako celý zámek.

To se ostatně Ludvíkovi povedlo. On tu moc česu nestrávil, všehovšudy deset dní, pak umřel. Ale dnes sem chodí tisíce lidí denně. Ve své době byl Ludvík nenáviděn a jeho odpůrci se ho snažili prohlásit za blázna. Blázen asi byl, ale Bavorsko ho dneska miluje a velebí - jenom těch peněz, které tu díky němu turisti utratí.

Ale i když je to Disneyland, mě se tam stejně líbilo. A nejvíc fontána před zámkem, kde je spousta želv plivajících vodu

Moje kamarádka Zlatica se hrozně štítí můr. Takových těch hnědých motýlů, kteří létají v noci a snaží se pomilovat s žárovkou. Do kuchyně, v níž jsme večeřeli, jich otevřeným oknem vlétlo několik. I když jsme je vynesli ven, za chvíli se zase vrátily za světlem zářivky.

To je jako s chlapama, řekla Zlatice. Ti, o které stojíš, tě nechtějí, a těch, které nechceš, se nemůžeš zbavit.

Jestli tě to uklidní, říkám já, ony nepřilétly za tebou, zajímá je jenom ta zářivka. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděly. Pravda, to taky sedí, odtušila jsem po chvíli.

Zkrátka a dobře, chlapi jsou jako můry. Noční můry.

řekla si zřejmě maminka mojí kamarádky u referenda a pod zakřížkované okěnko na volebním lístku se hrdě podepsala. Pak si ale uvědomila, že takhle je lístek neplatný a požádala o nový. Co si o tom asi myslela volební komise?

Tyhle nápisy v německých autobusech nejsou. A musím říct, že tu opravdu chybí. Němce to totiž samotné nenapadne. Takže se vám může stát, že přijede poloprázdný autobus, ale vy do něj nenastoupíte, protože dveře a plošina jsou narvané k prasknutí.

Přesně jako dneska. Když už to vypadalo zle, napadlo mě nastoupit předními dveřmi kolem řidiče. Pak jsem celou cestu stála v uličce mezi sedadly, na obě strany metr volna, a koukala jsem se na ten dav mačkající se na plošině. Proti gustu...

Ne, nemyslím muže a ženy. V poslední době se mi zdá, že se lidstvo dělí na dvě poloviny - na ty, kteří jsou šťastní a v pohodě, a na ty, kteří mají krizi.

Poslední dva měsíce jsem byla totálně šťastná. Část lidí se na svět chechtala stejně jako já, část mi říkala, jak rádi mě potkávaj, protože jim zlepšuju jinak mizernou náladu. Nic mezi tím.

Teď jsem v krizi. Ne že bych měla nějaké hluboké deprese, ale zdá se mi, že se mi nic nedaří a všechno na mě padá. A potkávám lidi, kteří mi říkají - jestli ti to pomůže, já mám teď taky krizi a cítím se pod psa. A naopak moje bývala spolužačka chystá svatbu a rozplývá se štěstím, další se raduje z miminka a s manželem konečně vyřešili problémy a milují se víc než předtím. Ale zase nepotkávám nikoho, kdo by říkal - normálka, jde to, nic extra, ale OK.

Tak vám přeju, abyste patřili k druhé polovině lidstva než já právě teď.