Rebe

O tom, že pracuju jako pokojská, jsem už jednou psala, ještě jsem vám ale nenapsala, jak děsně zajímavá tahle práce je.

Nejradši uklízím pokoje lidí, kteří zůstávají (ostatně, je s nimi i mnohem míň práce), ale zajímavé jsou i pokoje lidí, kteří už odjeli. No vážně, nevěřili byste, kolik se toho dá o lidech dozvědět podle pokoje, ve kterém strávili noc.

Třeba kolik lidí nespí v pyžamu. Nebo kolik lidí nepoužívá toaletní papír. Kolik lidí zvádne přes noc udělat z postele loupežnické doupě.

Měli jsme tu pána, který prý jezdí každý rok. Pokaždé s jinou slečnou. Letos přijel s rodinou. Na vřelé Hallo! odpověděl studeně Grüss Gott.

A v neděli jsem uklízela pokoj, kde spolu dva mladí lidé strávili vášnivou noc. Pro slečnu to bylo poprvé

Bayern München vyhrál Bundesligu! Fanoušci v sobotu vyrazili do ulic oslavovat a očekávat příjezd "zlatých hochů". Celé město bylo plné červenobílých triček, dresů, vlajek a vleječek. Jistě že fanoušků nebylo tolik jako u nás při naganské euforii, ale nadšení bylo srovnatelné. Stejně jako tlačenice na náměstí.

A já byla při tom! Nezajímám se o fotbal, ale oslavovala jsem s nimi. Chodili jsme po městě, rozdávali vlaječky a nadšené skandovali: Bayern! Bayern!

Do "fotbalového nebe" se dostal i Regáč - SVV Jahn Regensburg porazil Augsburg 1:0 a postupuje do druhé ligy. Hurra!

Dnes jsme se byly podívat v památníku koncentračního tábora v Dachau. Těžko se o tom píše, protože pocity, které tohle místo vyvolává, jsou strašlivé. Byla jsem zděšená, dojatá a nemohla jsem uvěřit, že se tohle mohlo stát ve středu Evropy.

Jsem studentka historie, takže jsem věděla, co čekat. Přesto jsem byla zděšená - je něco jiného číst o tom v knize, a vidět na vlastní oči místa, kde se to dělo, vidět fotky, dokumenty, přesná čísla.

V knize Stát otroků plánovali nacisté, že po "konečném vítězství" vytvoří koncentráky pro více než 4 miliony lidí. Vězni v Dachau dostávali na den 150 gramů chleba a ešus řídké polévky. Pracovali 14 až 18 hodin denně. V roce 1942 jich tu bylo 8900. Na konci roku bylo 5700 mrtvých. A to Dachau nebyl likvidační tábor, ale "jenom" pracovní.

Myslím, že by se sem měly konat povinné exkurze pro všechny neonacisty a chytráky, kteří zpochybňují holokaust a nacistická zvěrstva. I bych jim na ten výlet přispěla.

Jeden z vězňů, kterým se podařilo přežít, namaloval obraz. Jsou na něm davy lidí v mraze stojících na apelplacu. Osvětlují je reflektory, v pozadí jsou vidět ostnaté dráty. A nad tím je boží oko. Zavřené.

Němci nejsou zase až tak slušní, jak se o nich povídá, dodržují ale některé zvyky, které u nás taky bývávaly...

Když vás potkají, zeptají se: Hallo, wie geht´s? Ahoj, jak se máš? A chtějí slyšet odpověď. A je jedno, že jste spolu mluvili včera - dneska se přece můžete mít jinak.

Když kýchnete, řeknou: Gesunheit! Zdravíčko! Třeba i v autobusu, minimálně váš soused se usměje a popřeje zdraví.

Kano si na Deníčku pokládá Otázku dne: Potkám nádhernou blondýnu, mám ji oslovit? No jasně! říkají všichni. Jenže - Jo, to je jasny, ale kdyz ony jsou vetsinou tak hezky ze to az ma clovek strach

Taky si občas říkám: tenhle kluk je tak úžasnej, na toho nemám... A tak se užírám a říkám si, jak by to bylo krásný. A po čase zjistím, že on se trápí úplně stejně - to je ale super baba, mám to na ni zkusit?

I když si nemyslím, že posuzuju lidi jenom podle vzhledu, naštve mě, když se o mě pokouší kluk, který by se podle mého názoru měl poohlédnout o třídu níž.

Už nevím v jakém seriálu jednou v této souvislosti mluvili o ligách. A tak se ptám: Má každý svojí ligu, kterou hraje jen se sobě rovnými soupeři? A jak se pozná, do které ligy patří? A je to v pořádku, nebo je to výmysl těch z "první ligy"?

Už jsem jednou psala o písničce, která mi mluví z duše. A už tu mám další, jeden z nejlepších milostných songů, které znám.

I say a little prayer for you. Zapomeňte na pitomé Proč mě nikdo nemá rád Ilony Csákové, tohle je originál. A geniální Aretha Franklin nezpívá o blbostech.

Takhle to je. I say a little prayer for you, Luca.

Dneska nám na semináři dramaturgie docent vyprávěl příběh divadelní hry Popcorn.

Mladý režisér natočí akční film plný zabíjení, krve a mrtvol. Dostane za něj Oscara a s velkou slávou se vrátí domů, kde ho a jeho rodinu přepadnou a unesou dva kluci. Prostě se zhlédli v jeho filmech a teď dělají vše podle nich.

Nakonec si pozvou televizi. Televize přijede, sledovanost dosahuje neuvěřitelných čísel.

A ti dva kluci řeknou: "Všichni přežijí, jestli teď všichni diváci vypnou televizi, nebo přepnou na jiný program. Pokud sledovanost stoupne, všichni zemřou..."

Co myslíte, jak to dopadlo? A co byste udělali vy - vypli byste televizi, abyste zachránili lidské životy, nebo byste zavolali kámošům, že v telce půjde vražda v přímém přenosu?

Když jsem si v Britských listech přečetla titulek Návštěvníci Gazy musejí podepsat prohlášení, že je tam izraelská armáda může zastřelit, musela jsem se podívat do kalendáře. Ne, opravdu to není apríl. Tak co tedy? Kachna? Krutá desinformace? Nebo snad - nedejbože - pravda?!

Jsou na zemi místa, kde člověk neví, čemu věřit. A zároveň už věří všemu...

Podle mého názoru už zlaté období českého hokeje dávno pominulo. To si nechce přiznat většina Čechů, ale nemyslí si to ani spousta Slováků. Radost z loňského zlata jim kazilo pomyšlení, že ho mají jen proto, že nepotkali Čechy.

Tak teď to máte potvrzené - jste lepší! Nebo jste možná měli jen víc toho "hokejového štěstí".

Bavorský král Ludvík II. byl vážně borec. Vládl v první polovině devatenáctého století a lidstvu zanechal tolik jako málokterý gotický panovník. O jeho veledíle, o Walhalle už jsem psala, tím se ale tenhle týpek nevyčerpal.

V předhůří Alp nechal postavit hrad Neuschwanstein. Mezi prvními alpskými čahouny, nad ledovcovým jezerem Alpensee, s vodopádem za zády stojí pseudogotická stavba se spoustou věžiček, balustrád, schodišť a přepychových komnat.

Ani to ještě není vše, však jen hrady nechal postavit čtyři - jedním z nich je Lindenof - zmenšenina Versailles nedaleko Mnichova. V areálu tohoto zámečku se skrývá pravý skvost - umělá jeskyně. Za otočným kamenem začíná krápníková jeskyně, v hlavní dvoraně jsou dokonce lóže s kamennými sedátky, mezi krápníky jsou natažené girlandy s růžovými květy. Kýč jak věž, ale můj názor změnilo zjištění, že jeskyně se dá vytopit a voda v jezírku může mít až 30 stupňů, navíc je tam zařízení na výrobu umělých vln. První welness na světě!

Ludvík prý říkával: Je mi jedno, jak to uděláte, chci vidět výsledek. A nezajímá mě, kolik to bude stát. Slova velkého panovníka.

Podle vídeňských psychologů byl Ludvík blázen. Podle mě byl génius. Bohužel zemřel dřív, než to stihl dokázat. A než si stihl užít svého malého disneylandu.