Rebe

"Anonym hrozící výbuchy v Praze a Brně byl odsouzen na sedm let vězení." Zní to hezky, jenže... Soudkyně odůvodnila výši trestu tím, že policie nevěděla, že pachatel nemá výbušniny k dispozici a vzala hrozby vážně. Takže když někomu řeknu, že ho zabiju, odsoudí mě za vraždu?! Nechci toho kluka obhajovat, ale jezuskote ... je to devatenáctiletý klučina, co si myslel, že pošle policajtům výhružný mail, oni mu na účet pošlou padesát milionů a on si bude užívat někde za kopečkama. Tohle přece není nebezepečný zločinec, ale pitomej naivka, který vůbec nemá potuchy, jak dnešní svět funguje. Myslím, že dodneška nepochopil, jak ho chytili, když se pod ten mail přece nepodepsal.

Výhružky jsem společensky nebezpečné, ale jak nebezpečný je tenhle kluk? Myslel, že takhle může snadno přijít k penězům. Že ne už zjistil. Co se ale naučí za sedm let v lochu? Obávám se, že spousty způsobů, jak přijít lehce k penězům. Zatímco naši poslanci chtějí za mříže posílat už dvanáctileté děti, podle mě by pro tohohle kluka bylo lepší, kdyby musel v rámci veřejně prospěšných prací odpracovat vzniklé škody. Jenže paní soudkyně by přišla o superpřípad a odstrašující případ a novináři o sólokapra...

Vím, že jste Muže v černém už určitě viděli, takže vás nejspíš moc nepobavím, ale když jsem v televizních zprávách viděla řidičák Michaela Jacksona s jeho fotkou, nemohla jsem si nevzpomenout na závěrečnou hlášku prvního dílu:
"Zeptáme se Michaela Jacksona, ten je ze stejný planety." - "Fakt? Blbej převlek..."

Muž v éteru právě odmítl pozvání na kafe od "vysoké prsaté blondýny" a jeho přítelkyně teď v dojetí vydává jen neartikulovaná vyznání lásky. Její dojetí chápu, jen si nedovedu představit, co si v tu chvíli asi myslí zkoušený muž. Stát se něco takového mně, asi pozvání od neznámého krasavce okamžitě přijmu, protože současný partner by pro mě přestal být zajímavý. Dokázala bych odpustit nevěru, ale těžko takovou nedůvěru, která by mého miláčka vedla k tomu, aby si mě nechal takhle proklepnout. Co takhle najmout si na manžela detektiva, milé dámy?!

Ne, nebudu psát o svlíkání u doktora (i když i to by vydalo na zápisek), ale o těch odkládacích skříňkách v obchodech. Když jsem se s nimi setkala poprvé, řekla jsem si, jak je to skvělý nápad - když vyrazím na nákupy, nebudu muset tašky tahat pořád s sebou, ale v obchodě je odložím do skříňky a můžu klidně nakupovat. Bohužel se brzy ukázalo, že skříňky nemají sloužit zákazníkům, ale majitelům obchodů, kteří uplatňují presumci viny.

To jsem se dozvěděla jednou, když jsem na nákupy nevyrazila s batůžkem, ale "za dámu". Už jsem měla několik plných igelitek, když jsem přišla do nejmenovaného obchodu se sportovním zbožím. Chtěla jsem si zkoušet lyžáky, tak jsem si chtěla tašky odložit, abych měla volné ruce. Paní z ostrahy se ke mně vrhla a volá - ale ne, vy nemusíte. Ty skříňky jsou tu kvůli batůžkářům, on je pan šéf nemá rád, voni kradou jako straky. Snad ani nemusím dodávat, že do Giga sportu ani Drapa sportu, kde se mi stalo totéž, jsem už víckrát nevkročila.

I když, abych nekřivdila Gigáči. Když jsem si na toho kluka z ochranky otevřela pusu, že si chci zkoušet lyžáky, tak jestli mi přitom bude hlídat peněženku, doklady a mobila, kývnul a dělal mi osobní stráž.

Prostě už jsem si zvykla, že do těchhle bchodů chodím jen výjimečně. Dneska mě ale u skříněk odchytl ochrankář v OBI. Když pominu komičnost představy, jak si do batůžku cpu proutěné křeslo, záchodovou mísu, čtvereční metr obkládaček nebo pokojovou palmu, dorazila mě jeho hláška - ale to, co nechcete, aby vám ukradli, si vemte s sebou.
Drobná rekapitulace toho, co jsem měla v batůžku: učebnice italštiny asi za pětikilo a poznámky, které kdybych potratila, můžu na kurz začít chodit znova, německá knížka půjčená od docentky ze školy, pořizovací cena asi 1600 kč, v případě ztráty jakékoli pokusy dostudovat znamenají ztrátu času, doklady, diář, index a klíče, peněženka a mobil. Představa, jak tohle všechno beru do náruče, do skříňky odkládám batůžek s penálem a půllitrem vody, a vyrázím na nákupy, mě donutila otočit se a OBI opustit.

Nechci polemizovat o tom, jestli se zloděj pozná podle batůžku na zádech (já osobně bych na zlodějnu vyrazila spíš s kabelou přes rameno, ono na záda se podle mě dost těžko dá něco nenápadně "uklidit"). Ale ty lyžáky pořád potřebuju. Stojí tak pět až deset tisíc, takže páni obchodníci, chcete-li mi je prodat a vidět přitom ve mně zákaznici a ne zlodějku, dejte vědět.

Většinu včerejška jsem strávila tím, že jsem zařizovala zasklení okna, které si moji rodiče bůhvíjak v ložnici rozbili. Protože už jim tam bylo trochu zima, musela nastoupit dcera. Aspoň už vím, proč si mě pořídili...

Zajímavé ovšem bylo, že mého otce to inspirovalo k hluboké úvaze o tom, jak mají ženy snadný život. Proč? Protože když jsem s tím oknem, které je asi stejně vysoké jako já, asi dvakrát tak široké a váží asi stejně, přijela ke sklenářství a požádala pana sklenáře, aby mi s ním pomohl, světe div se, pochopil, že si má okno odnést a také to udělal. A když jsem si pro něj přijela, propásl šanci přivydělat si zasklíváním okna, které bych cestou k autu zaručeně rozbila, a naložil mi ho.

Ponechám teď stranou, že důkazem snadnosti ženského života, je to, že ženě někdo pomůže s něčím, co dělá pro muže. Fakt je ten, že kdyby o stejnou pomoc požádal chlap, nejspíš by mu pomohl taky. Asi by si něco pomyslel, ale pomohl by. Problém asi nebude ve štíhlosti nohou a hloubce výstřihu (mimochodem, měla jsem staré džíny a pletený svetr s rolákem), ale v požádání. Bůh ví, proč je pro muže potupa požádat o pomoc. Ale pak si za ten "těžký život" můžete sami, víte?!

"Peníze vás šťastným neudělají. Nyní mám padesát milionů dolarů, ale byl jsem stejně šťastný i s osmačtyřiceti."
Arnold Schwarzenegger